Byla to jen taková hra na schovávanou a mě nenapadlo nic lepšího, než se ukrýt do zakázané dědečkovy truhlářské dílny…
V dětství jsem často trávila prázdniny a také volné víkendy i se svým bratrem u babičky a dědečka na vesnici. Dědeček byl šikovný stolař a s babičkou si ještě přivydělávali zdobením už hotových rakví v odlehlé dílně.
Přikázali nám, abychom do této místnosti s bratrem nechodili, ale zakázané ovoce samozřejmě chutná nejlépe a nás ze zvědavosti tyto prostory přitahovaly.
Jako kdyby se zde zastavil čas
Jakmile byla příležitost, tajně jsme do ní s bratrem vlezli. Atmosféra v místnosti byla zvláštní. Bylo tam opravdu neobvyklé, až hrobové ticho. Celý prostor byl provoněný dřevem a čerstvými pilinami. Ale co víc – čas jako kdyby se tam vždycky zastavil.
Občas jsme úplně zapomněli, jak dlouho tam jsme, a najednou nás babička volala. Vždycky jsme se hrozně lekli a přemýšleli, jak se z dílny dostat tak, aby si nás nevšimla.
Přitahovala nás jako magnet
Přesto všechno nás ale ta místnost přitahovala jako magnet. Opět jsme tam museli proklouznout jako myšky za zády prarodičů.
Jednoho letního dne jsme si hráli s bratrem na schovávanou a mě napadlo, že se schovám do zakázané místnosti a lehnu si tam do jedné, již vyzdobené rakve. Bratr mě dlouho nemohl najít a byl z toho dost naštvaný.
Nakonec ho ale napadlo vlézt do dědečkovy dílny a hledat tam. Když mě konečně našel, aby se mi pomstil, nenapadlo ho nic lepšího, než na mě přiklopit víko od rakve. A zlomyslně odešel.
Volala jsem o pomoc
Strašně jsem se polekala, křičela jsem o pomoc. Byla tam tma. Zmocnila se mě beznaděj a strašlivá hrůza, nemohla jsem pořádně dýchat. Bylo to horší a horší.
Najednou jsem jako ve snu uviděla svoji maminku, jak se na mě dívá, směje se, volá na mě, natahuje ke mně ruce. Kolem ní se linula oslnivá záře. Natáhla jsem k ní ruce a ona mě za ně uchopila. Cítila jsem, jak mě táhne vzhůru z rakve ven.
A pak jsme se vznášely kamsi vzhůru ke stropu a pak ven z okna. Cítila jsem se tak šťastně. Objímala jsem maminku a ona mě.
Příhoda k pobavení
V tu chvíli se otevřelo víko od rakve a hádejte, kdo nade mnou stál? Vyděšená maminka, která nás přijela navštívit. Nějaká síla, jak později líčila, nebo to byl možná nějaký šestý smysl, ji táhla rovnou do dědečkovy dílny, kde zaslechla mé přidušené volání.
Rakev otevřela a mě tak zachránila. Bratr dostal pořádně vyhubováno a já se ještě dlouho bála chodit kolem místnosti, kde byly rakve, a měla jsem fobii z uzavřených prostor. Dnes už na tuto příhodu vzpomínám s úsměvem, ale tehdy mně rozhodně do smíchu nebylo.
Eva Ř. (59), Olomouc