Soused se jevil jako protiva, navíc mě pomlouval. Nenapadlo mě, že bychom se někdy mohli sblížit. Ale život umí překvapit.

Silvestry nemám ráda. V našem baráku probíhají snad ještě bouřlivěji než jinde. Proč, to ráda vysvětlím. Vše je v režii souseda, který mi leze na nervy, a já jemu, to je mi známo.

Říká o mně, že jsem stará panna. Zjevně neví o mém dávném krátkém manželství. Proč bych mu to taky vykládala? Sice spolu léta bydlíme na patře, ale vyměňujeme si jen pozdravy.

Namyšlený frajírek

Sympatie k sobě necítíme. Je to takový namyšlený frajírek. A pomlouvá mě a ani se nenamáhá šeptat, a tak to někdy slyším. Přitom mě vůbec nezná. Ještě si myslí, že je vtipný. Onehdy se mě zeptal, jestli mu nechci dát jezevčíka Kvida.

Usmála jsem se: „Vám se líbí? To víte, že vám ho nedám, ale můžu vám hned přivést z útulku nějakého podobně roztomilého.“ Ďábelsky se zasmál: „Domluveno. Udělám si ho na česneku.“ Podívala jsem se mu do očí a vztekle zasyčela: „A víte, že mě to nepřekvapuje?“

Samota je někdy zlá

Osamělé Vánoce jsou depresivní. Dám si do vázy pár smrkových větviček, pověsím na ně ty dvě tři ozdůbky, co zbyly po mámě. Zapálím svíčky ve svícnu, usmažím si řízek, udělám trošku salátu. To je všechno.

Dopoledne chodíme s Kvidem na dlouhou procházku, koukáme do oken, kde se třpytí stromečky. Kvidovi je to fuk, zato mně to vhání do očí slzy. No a teď přežít ještě poslední den roku. A ten kravál. Ten Kvidovi hrozně vadí.

Soused zpravidla odpaluje na balkoně kdovíco, až se třese barák. Mívá veselou společnost, spoustu kamarádů, lítají po schodech sem a tam, dělají nemístný hluk.

Ráda bych šla spát co nejdřív, třeba už v deset, ale v tomhle se spát nedá. A tak sedím v křesle, Kvido se mi třese v náručí, koukáme na nepovedenou televizní komedii a marně čekáme na klid.

Pojďte si s námi připít

Už před půlnocí se jako vždy rozpoutalo peklo. Šla jsem se podívat ke dveřím, Kvido zaujal svou obvyklou pozici pod gaučem, kde se třásl jako osika. Za dveřmi se ozval výkřik: „Proboha, hoří mu vlasy!“

Vyletěla jsem z bytu a hodila psí deku z předsíňky na hlavu ječícího mladíka. Když dokázal promluvit, poděkoval. Také soused, jeho otec, vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt.

„Moc vám děkujeme,“ soukal ze sebe. Vyhlížel tak vděčně, až mě to dojalo. „Pojďte si s námi připít na šťastný nový rok,“ vyzval mě. „Slibuji, že už budeme potichu jako myšky.“

Začala jsem uklízet

Atmosféra v sousedově bytě byla stísněná, hořící vlasy, které vzplály od starého benzinového zapalovače, jímž si výrostek připaloval cigaretu, společnost vyděsily. Hosté se loučili a odcházeli.

Do očí mi padl příšerný nepořádek, bez řečí jsem se dala do uklízení. Všimla jsem si, že mě soused, jmenoval se Karel, sleduje s obdivem. „Takhle uklizeno tady nikdy nebylo,“ chválil.

„Já totiž úklidem nerad ztrácím čas.“ Pokrčila jsem rameny: „Mě to docela baví.“ Karel i jeho sedmnáctiletý syn záhy usnuli, já jsem pracovala dál.

Přinesla jsem si Kvida i s pelíškem, aby nebyl doma sám a nebál se rachejtlí vybuchujících ještě i ve dvě hodiny ráno, a uvařila tvrdě spícím obyvatelům bytu čočkovou polévku. A upekla jsem perník.

Máma nepeče

Když se muži ráno vzbudili, přinesla jsem jim snídani do postele a slíbila, že se v poledne mohou těšit na tradiční novoroční čočkovou polévku, díky níž se jich budou po celý rok držet peníze. Karel i jeho puberťák mi tleskali.

„Domácí perník jsem neměl ani nepamatuji,“ zbožně pravil syn. „Matka nepeče.“ Usmála jsem se: „Vidíš, a pro mě je to ten nejlepší koníček.“ Oba se navíc zamilovali do Kvida. „Ten je bezvadnej,“ rozplýval se mladík. „Matka mi psa nikdy nedovolila. Zrovna jezevčíci se mi tak líbí!“

Nepřišije ani konflík

Od onoho prvního ledna jsme se všichni tři stali kupodivu nejlepšími kamarády. Nenáviděný soused se takřka přes noc změnil v nejlepšího chlapa na světě a jeho pubertální synek, s nímž si matka údajně nevěděla rady, mi zobal z ruky.

Dopadlo to tak, že jsem do roka prodala svůj byt a přestěhovala se ke Karlovi, který se zapřísahal, že jsem jeho život proměnila v nekonečnou idylu. Upřímně mě chválil dokonce i výrostek Šimon.

Připadalo mi úsměvné, jak mě neustále srovnává se svou matkou – a to srovnání dopadalo v její neprospěch. Ještě že to neslyšela, musela by mě z duše nenávidět! „Máš krásný kytky,“ říkal třeba.

„Matce všechny uschly, i ten fíkus po babičce, ten jsem měl rád.“ Nebo říkal: „Ta tvoje svíčková je super.“ A když jsem mu na zimu upletla šálu, čepici a rukavice, vykulil oči.

„Fakticky jsi to nekoupila?“ ujišťoval se. „Fakt jsi to sama pletla? No to snad není možný!“ Se smíchem jsem odpověděla: „Soudím, že matka neplete.“ Horlivě kýval: „Ta nepřišije ani knoflík.“

Moje skvělá rodina

A tak se mi v pokročilejším věku povedlo založit téměř dokonalou rodinu. Známí namítají, že to není možné, že to přece musí někde skřípat, ale přísahám, že o žádném skřípotu nevím.

Manžel i nevlastní syn mě v jednom kuse chválí, těší se na moje proslulé nedělní obědy, obdivují květiny, které dokážu vypěstovat ze semínek, chlubí se tričky, která jim po večerech šiji, a s oblibou venčí jezevčíka.

Hlavní je, že jsme se našli

Myslím, že mou situaci podstatně usnadnila má předchůdkyně, Karlova první manželka. Domácnost je jí ukradená a věčně si tam vodí hlučné kamarádky, a tak tam nikdy není klid.

„Nedalo se s ní žít,“ vysvětluje Karel a dodává, jak je rád, že mě má. A jak lituje, že jsme nebyli přátelé od začátku. „Ale hlavní je, že jsme se našli,“ uzavírá spokojeně.

Věra K. (60), Jihlava