S Tomášem jsme spolu byli sedm let, z toho pět manželé. Každý den jsem vstávala v šest, vařila mu kávu, balila svačinu a líbala ho na rozloučenou.
Věřila jsem, že to je láska. Ta pravá, hluboká, na celý život. Měli jsme domek na kraji města, dva psy a plány. Manžel pracoval jako projektový manažer v IT firmě a já jako učitelka na základní škole.
Začalo to nenápadně
Před rokem jsem si všimla, že se změnil. Méně se smál, víc byl na telefonu. „Práce,“ říkal, když jsem se ptala. „Nový projekt, deadline.“ Přikyvovala jsem. Věděla jsem, jak to v jeho branži chodí. Já měla prázdniny, on přesčasy.
Ale když přišel domů pozdě, voněl po cizím parfému. „Kolegyně,“ mávl rukou. „Měli jsme poradu v restauraci.“ Neptala jsem se dál. Nechtěla jsem být ta žena, co žárlí na každou drobnost.
Pak přišel ten večer
Byl pátek, já jsem měla školní besídku, ale vrátila jsem se domů dřív. Dveře byly zamčené, ale klíč v zámku nebyl. Odemkla jsem si. Slyšela jsem smích. Ženský smích. Vstoupila jsem tiše. Na gauči seděl Tomáš a vedle něj Hana.
Moje nejlepší kamarádka od střední. Ta, se kterou jsem sdílela všechna tajemství, pláče i radosti. Ta, která mi stála po boku na svatbě. Měla hlavu na jeho rameni a on ji hladil po vlasech. „Co to má znamenat?“ vyhrkla jsem.
Oba se lekli. Tomáš vyskočil, Hana zčervenala. „To není, jak to vypadá,“ začal on. Ale já jsem vše viděla jako ve filmu. Viděla jsem polibek, který následoval, když si mysleli, že jsem v práci.
Viděla jsem zprávy na jeho telefonu, který zapomněl zamknout. „Miláčku, nemůžu se dočkat večera.“ „Tvoje žena nic netuší?“ „Jsi lepší než ona.“
Pravda mě ranila
Sedla jsem si na zem, nemohla jsem dýchat. Vše, co jsem tušila, se ukázalo být pravda. Kamarádka se snažila vysvětlovat. „To se stalo jen tak, omylem. Byli jsme opilí na tom firemním večírku.“ Ale já jsem už věděla.
Věděla jsem o těch „omylech“, které trvaly měsíce. O hotelech, kde se scházeli. O lžích, které mi říkali do očí. Tomáš přede mnou klečel. „Promiň, lásko. Miluju tě. Byla to chyba.“ Ale jeho oči, ty oči, které jsem kdysi zbožňovala, byly prázdné.
Hana stála opodál, slzy v očích. Ona plakala, ale já jsem necítila soucit. Jen zradu. Hlubokou, palčivou. Sbalila jsem si věci do kufru, vzala psy a jela k mámě. Tomáš volal, psal. „Vrať se, prosím.“ Ale já jsem neodpovídala.
Vzala jsem si neplacené volno, spala jsem týdny, plakala, nemohla jíst. Naši přátelé se rozdělili. Někteří stáli při mně, jiní, ti, kteří znali i Hanu, mlčeli. „Možná to přebolí,“ říkali. Ale jak přebolí ztráta důvěry?
Potkala jsem je spolu
Ztráta člověka, kterého jsi měla za celý svůj svět? Rozvod byl rychlý. On se nebránil. Hana se odstěhovala do jiného města, prý kvůli práci. Ti dva ale spolu zůstali. Viděla jsem je spolu na ulici, drželi se za ruce. Smáli se. Jako bych já nikdy neexistovala.
Já žiju sama. V malém bytě se psy. Učím děti, usmívám se na ně. Ale uvnitř mám prázdno. Naučila jsem se nedůvěřovat. Každý muž je podezřelý, každá kamarádka potenciální zrádkyně.
Bolest se změnila v hořkost. Někdy si říkám, jestli jsem to mohla tušit. Jestli jsem nebyla slepá. Ale ne. Oni byli mistři lži. Já už nebudu nikdy nikomu důvěřovat.
Blanka J. (59), Hodonín