Lidé se mění, ale nečekáte, že vás podrazí někdo, komu důvěřujete celý život. Že se najednou tak změní.

Moje kamarádka Míla. Znaly jsme se od dětství. Seděly jsme vedle sebe v lavici, sdílely tajemství, vymýšlely si vlastní jazyk a smály se věcem, které nikdo jiný nechápal.

Byla první, komu jsem volala, když se mi něco povedlo, a první, ke které jsem běžela, když se všechno zničilo. Práce, vztahy, trable s dětmi. Věřila jsem, že to tak zůstane navždy, že některé vztahy prostě nepodléhají času.

Duše mně nejbližší

Roky plynuly, ale mezi námi se nezměnilo nic. Tedy aspoň jsem si to myslela, protože jsem jí stále všechno říkala. O své práci, o rodině, o věcech, které mě trápily.

Jí jsem svěřila všechno

Ona poslouchala, přikyvovala, občas se zasmála a já jsem měla pocit, že pořád ví, kdo jsem. I ona sama mi leccos řekla, ovšem byla trochu uzavřenější.

Šířila to dál mezi ostatní

Pak přišel okamžik, kdy jsem se dozvěděla něco, co mě zničilo. Slova, která jsem jí svěřila, trousila dál. Ne jako něco, co chtěla rozebrat, protože jí mně bylo líto. Říkala to jako historku někoho nemožného, kdo se neumí poprat se životem.

Slyšela jsem to od někoho vzdálenějšího. Také od kamarádky, ne tak blízké, ale nedalo jí to. Varovala mne. Že Míla tvrdí, jak jsem slabá, co nezvládnu, zatímco ona musí překonávat větší překážky.

Její slova byla i překroucená, zjednodušená verze mých potíží. Najednou jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za bezpečný prostor, bylo jen zdánlivé útočiště. Ohrožené.

Co s tím dělat?

Nezlobila jsem se hned. Spíš mě zaplavilo zvláštní prázdno, které se nedalo vysvětlit. Seděla jsem doma, dívala se na náš společný snímek na lednici a přemýšlela, kdy přesně se to zlomilo.

Kdy z důvěry vznikla zvědavost, kdy z přátelství něco, co už jen vypadá jako přátelství.

Jen tak jsme se odcizily

Nevolala jsem jí. Ani ona mně. Dny se změnily v týdny, pak v měsíce. Nikdo nic nevysvětlil, nikdo se neomluvil. Jen mezi námi zůstal prázdný prostor, který už nejde zaplnit. Někdy projdu kolem kavárny, kam jsme chodívaly, a skoro čekám, že ji tam uvidím.

Ten zvyk podívat se přes sklo mi zůstal. Ale nic tam není. Jen lidé, kteří si šeptají svoje vlastní příběhy. A já, která si najednou připadala, jako bych většinu života byla ve lži.

Jak jít dál?

Někdy mám chuť jí napsat, zeptat se proč. Ale hned potom si uvědomím, že odpověď už vlastně nepotřebuji. Možná by jen řekla, že to přece nic nebylo, že jsem to špatně pochopila. Jenže to „nic“ se proměnilo v propast, která pohltila vše, co jsme měly.

Zvláštní pocit

Zůstaly jen vzpomínky. Ta vůně jara, kdy jsme poprvé šly samy do města, smích, který se rozléhal po parku, a pocit, že tehdy bylo všechno možné. Tehdy ano…

Bohdana K. (58), Kladno