Není to obyčejný kus oblečení. Ten svetr pamatuje mnohé, především ale ruce mé maminky.

Leží složený v dolní polici skříně. Všechno kolem se za ta léta měnilo. Nábytek, byt, dokonce i já, vyrostla jsem. Ale ten svetr zůstal. Vlněný, hrubě pletený, na lokti trochu odřený, a přesto pevný. Má barvu vybledlé šalvěje, takovou, jakou maminka milovala. Vždycky říkala, že ta barva uklidňuje.

Můj milovaný pulovr

Nosila jsem ho kdysi pořád. Byl to ten typ svetru, který hřeje nejen tělem, ale i duší. Maminka ho pletla dlouho, po večerech, kdy jsem si dělala úkoly a ona poslouchala rádio.

Vlna se jí zachytávala o prsty a ona se smála, že to nikdy nedokončí, protože pořád párá a začíná znovu. Když mi ho jednou donesla, zabalila ho do starého novinového papíru, převázaného provázkem, a řekla: „Není dokonalý, ale je tvůj.“

Vůně minulosti

Když ho občas vytáhnu, cítím zvláštní směs vůní. Trochu zatuchliny, trochu prachu a někde hluboko pod tím i vůni mýdla, které maminka používala.

Stačí ten nádech a všechno se vrací, její hlas z kuchyně, prsty, které mi uhlazovaly vlasy, i ten zvláštní klid, který kolem ní býval. Se svetrem jsem si prožila roky.

Měla jsem ho na sobě při zkouškách, při prvním pracovním pohovoru, i když se mi narodilo dítě. Postupně se rozvolnily švy, začal se párat, ale nikdy jsem ho nechtěla vyhodit.

Roztržený rukáv

Před pár týdny se rukáv roztrhl úplně. Dlouho jsem na něj jen koukala. Bylo by snadné říct, že už dosloužil, ale nějak jsem to nedokázala. Nešlo o kus oblečení, bylo to, jako bych měla v rukou čas, který se nedá vrátit.

Sedla jsem si ke stolu, vytáhla jehlice a zbytky staré vlny, které maminka kdysi schovala do sáčku. Nevím, jestli jsem ten rukáv spravila dobře. Nit se občas zamotala, místy je steh křivý.

Ale když jsem svetr složila a položila zpátky do skříně, cítila jsem, že tam patří. Že některé věci se neopravují proto, aby znovu sloužily, ale proto, aby člověk neztratil to, co mu připomínají.

Eva P. (69), Poděbrady