Roman odjel za rodiči pomoci s odklízením sněhu. Venku zuřila sněhová bouře, domky zapadly skoro až po střechy.

Nikdy jsem nebyla zamilovaná do nikoho jiného, jenom do Romana. S výjimkou první lásky, to bylo na učňáku, žádný zázrak.

Ten kluk mluvil jen o skupině Katapult, a když mu byl uložen referát z českého jazyka na libovolné téma, což bylo mimochodem nezvykle benevolentní, vybral si k úžasu paní učitelky skupinu Katapult. Měla jsem ji také ráda, ale jsou i jiná témata. Rozešli jsme se a od té doby pro mě existoval jen Roman.

Každá v práci měla milence

Zaráželo mě, že ženské v práci mluvívaly o milencích. Působilo to dojmem, jako bych byla nějaký vyvrženec, který nic takového nezná. Vrtalo mi to hlavou. Jsem opožděná, když se milostným románkům vyhýbám? Ale byli jsme spokojená dvojice.

Bořit to jen proto, aby bylo co vyprávět ženským v práci, mi připadalo hloupé. Pak se stala taková věc. Už je to spousta let.

Děti měly jarní prázdniny, poslala jsem je k babičce s tím, že uklidím celý dům, protože v jejich přítomnosti uklízet nešlo, všechno hned znovu rozhrabaly. Byla sněhová kalamita, jako by se nahoře v oblacích roztrhla peřina, sněžilo už několikátý den.

Roman odjel v sobotu za rodiči, kteří naříkali, že na tu pohromu nemají sílu a potřebují pomoci s odklízením sněhu. „Přespím tam, uvidíme se ráno,“ zamumlal, dal mi pusu a pak už jsem viděla koncová světla vozu. A nebyla jsem sama, kdo je viděl.

Rázem přispěchal spolužák ze základky Mojmír. Bydlel v naší ulici a občas, nejčastěji po několika pivech, mi připomněl, že mě od školy tajně miluje. „Co by tomu řekla tvoje paní, Mojmíre?“ namítala jsem. Pokaždé jen mávl rukou. A teď jsem ho tu měla.

Usnul na gauči

„Stará lyžuje, vrátí se zítra,“ zářil. „Tak co, nabídneš mi něco?“ sondoval a už se hrnul do baráku. Sněžilo tak, že nebylo vidět na krok. „Chtěla jsem uklízet, Mojmíre,“ vzdychla jsem. Odvětil, že to je činnost vhodná leda pro staré panny. Vyhodit se nedal.

Otevřel Romanův koňak, pustil televizi, potom i gramofon, a tvrdě usnul na gauči. Venku zuřila sněhová vánice. Spalo se dobře, to je pravda, ale ráno se zjistilo, že se nedají otevřít dveře a skoro ani okna.

„Mojmíre,“ ječela jsem, „musíš se dostat rychle ven.“ Dům byl zasněžen po okenice. Strkala jsem napůl ještě opilého spolužáka oknem do závějí, do nichž zapadl až po hlavu. Těžce se brodil zahradou. „Kdo tady byl?“ divil se Roman, když přijel.

„To já, zkouším, kolik je sněhu,“ hlesla jsem. „Že si aspoň v neděli nepospíš,“ poznamenal. Když jsem to vyprávěla ženským v práci, divily se: „Mohlas mít konečně milence, a zas nic.“ Odpověděla jsem, že žádného nepotřebuji.

Aneta R. (67), Chrudim