Zrada od nejbližší kamarádky je ze všech zrad za nejzrádnější. Člověk má pocit hořkosti. Jak vám někdo něco takového může udělat?

Bylo mi dvaadvacet, žila jsem v malém městě, kde každý zná každého. Pracovala jsem jako švadlena, ale měla jsem sen, jak si otevřu vlastní salon a na něm své jméno, které si lidé budou šeptat s obdivem.

Jako moje sestra

Mé sny se mnou prožívala i má kamarádka od dětství, Jarmila. Společně jsme snily, plánovaly, smály se u kávy. Byla jako moje sestra. A pak jsem potkala Milana. Milan byl učitel, tichý, s očima, co se smály, i když mlčel. Chodili jsme spolu, plánovali svatbu.

Jarmila ho chválila: „Věro, to je chlap jako z pasáže!“ Bohužel věci kolem mě se časem začaly měnit. Jarmila začala být všude, kde byl Milan. Když jsem šila, přišla s historkami, jak ho potkala na trhu, jak jí pomohl s těžkým košíkem. „Jen tak, Věro, nic v tom není,“ smála se.

Ale její oči se smály jinak

Jednou jsem šila svatební šaty pro bohatou paní z města. Bylo to zatím mé nejskvostnější dílo z hedvábí a krajky. Každý steh byl dokonalý. Ta zakázka mohla změnit můj život, dostat mě do salónů bohatých. Jarmila mi pomáhala, nosila střihy, radila s barvami.

„Ty šaty budou senzace,“ říkala. Věřila jsem, že mi fandí. Ale pak přišel den zkoušky. Paní přišla, oblékla šaty a ty se roztrhly. Krajka na rukávu praskla, šev u pasu povolil. Byla to katastrofa. Paní křičela, že jsem neschopná, a zakázku mi vzala.

Pověst byla zničená

Teprve později jsem zjistila pravdu. Jarmila, moje „přítelkyně“, ten večer před zkouškou šaty prohlížela. Prořízla švy, oslabila stehy. Proč? Protože chtěla Milana. A protože věděla, že když mi zničí pověst, zhroutím se a Milan se třeba poohlídne jinde.

A tak se stalo. Když jsem se trápila nad zkaženou zakázkou, Jarmila byla najednou ta, co Milana utěšovala. Šeptala mu, jak jsem neschopná, jak si nezasloužím jeho lásku. A Milan, slabý, jak muži bývají, se nechal zlákat. Za pár měsíců byli spolu.

Zase jsem se vzchopila

Zranilo mě to víc, než jsem čekala. Nejen Milanova nevěra, ale Jarmilin podvod. Žena, které jsem věřila, mi vzala lásku i sny. Ale já jsem se nezhroutila. Šila jsem, šetřila, a nakonec jsem ten salón otevřela.

Jarmila? Slyšela jsem, že ji Milan opustil pro jinou. Teď, když jsem stará, si říkám: ženy jsou silné, ale někdy používáme tu sílu proti sobě. Jarmila chtěla vše, a nakonec neměla nic.

A já? Já mám svůj příběh, šaty, co oblékají nevěsty, a klid v srdci. Láska i přátelství mohou být křehké, a někdy ten největší podraz přijde od těch, kteří jsou nám nejbližší.

Libuše R. (72), Prostějov