Uprostřed noci mě náhle probudily zvuky kroků. Na parketách jsem spatřila otisky nohou. V bytě ale nikdo jiný nebyl!

Měla jsem po rozvodu a těšila jsem se, jak začnu hezky od začátku ve svém novém bytě, který jsem si vyhlídla. Myslela jsem si, že si tam budu spokojeně žít a že tam budu mít klid. Jenže po týdnu se vše změnilo.

V bytě, kam jsem se přestěhovala, se pravidelně děly tajemné věci! Zjistila jsem, že na místech, kde žili lidé, po nich zůstávají stopy z minulosti. Poté, co jsem se podruhé rozvedla, už jsem nikoho nehledala.

Dvojí zklamání mi stačilo k tomu, abych na muže nadobro zanevřela. Byla jsem zajištěná, moje dospělé děti rovněž a já jsem si chtěla ještě užívat života.

Moderní panelák nebyl nic pro mě

Díky tomu, že rozvod proběhl i po majetkové stránce bez problémů, měla jsem dostatek prostředků k pořízení vlastního bydlení. Nechtělo se mi do moderního paneláku, a tak jsem se rozhlížela po nějakém bytě ve staré zástavbě.

Jeden z nich se mi hned zalíbil. Netušila jsem ovšem, jaké dramatické chvíle v něm budu krátce po nastěhování prožívat!

První týden byl klid

První týden po přestěhování proběhl ještě v poklidu a já jsem si ničeho zvláštního nevšimla.

Možná to bylo i proto, že jsem si radostně vychutnávala pocity z nového bydlení, vybalovala jsem, uklízela, zařizovala si byt k obrazu svému a pak jsem večer padla vyčerpaná do postele a usnula jsem během minuty.

Pak jsem se ale jedné noci probudila a chvíli zmateně zkoumala, co mě vyrušilo ze spánku.

Na parketách byly otisky nohou

Polekala jsem se, když jsem zaslechla, jak vrže podlaha – jako kdyby po ní někdo chodil. V ložnici jsem měla koberec, ale ve vedlejším pokoji se na zemi nacházely parkety.

Dodala jsem si odvahu, rozsvítila a šla se tam podívat. Nikoho jsem neviděla, ale přesto jsem se vyděsila. Na parketách byly jasně viditelné otisky nohou.

V bytě nikdo nebyl

Zkontrolovala jsem celý byt, žádného vetřelce jsem však neobjevila. Srdce mi ale stejně divoce bušilo, takže jsem do rána už oka nezamhouřila. Stále jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem měla jen nějaké vidiny, nebo v tom starém bytě opravdu straší.

Ani v práci jsem se nedokázala příliš soustředit, jak mi mysl neustále odbíhala k nočnímu děsivému a nevysvětlitelnému zážitku.

Klepání mě vyděsilo

Následující noci pak už probíhaly v klidu, pořádně jsem se ale vyděsila jednoho večera. Připravovala jsem si v kuchyni zrovna něco k jídlu, když se ozvalo zaklepání na dveře.

V první chvíli mě napadlo, že se jednalo o hlavní dveře do bytu, ale nebylo mi jasné, proč by někdo nepoužil zvonek. Klepání se ozvalo znovu a já jsem ke své hrůze pochopila, že vychází od zavřených dveří do ložnice. Ten zvuk byl stále silnější.

Stála jsem na místě ochromená strachem. Nebyla jsem schopná žádného pohybu ani žádné jiné reakce. Po chvíli klepání přestalo. Šla jsem zkontrolovat hlavní dveře a ujistila se, že je zamčeno.

Protože jsem bydlela ve třetím patře, bylo vyloučeno, aby se někdo dostal do ložnice oknem. Když jsem otevřela dveře, od kterých se onen zvuk ozýval, nikoho jsem v ložnici nenašla.

Byly to jen halucinace?

To už jsem docela vážně začala pochybovat o svém duševním zdraví. Nebylo mi ovšem jasné, co by mohlo takový stav způsobit. V žádném stresu jsem nebyla. V práci žádné problémy nebyly a cítila jsem se tak dobře, jako málokdy předtím. Byla to prostě tajemná záhada.

Pozvala jsem kamarádku

Tajemných jevů však dále přibývalo. Většinou se jednalo o to, co už jsem poznala, například zvuk kroků na podlaze nebo klepání na různé dveře či okna. Rozhodla jsem se udělat pokus a někoho do bytu pozvat, abych zjistila, jestli jsem opravdu blázen nebo ne.

Vybrala jsem si jednu kamarádku, která bydlela v sousedním městě a se kterou jsem se delší čas neviděla. Věra přijela v pátek a přespala u mě.

Bratranec mi nabídl pomoc

Za celou dobu, kdy u mě Věra byla, však k ničemu zvláštnímu nedošlo. Připadala jsem si jako blázen, ale pak mě napadla ještě jedna možnost.

Zavolala jsem svému bratranci Martinovi, o kterém jsem věděla, že ho podobné záhady zajímají, a svěřila jsem se mu po telefonu se svým problémem. Martin vyslovil domněnku, že by za tím mohl být duch některého z bývalých nájemníků.

Slíbil, že přijede a pokusí se ducha zahnat nějakým vykuřovadlem. Dostavil se dokonce i s kyvadélkem a potvrdil to, co předtím říkal – že v bytě straší nějaké zjevení z minulosti.

Tajemné jevy naštěstí vymizely

Celý prostor bytu pak vykouřil speciální směsí z bylinek, která byla cítit ještě několik týdnů po jeho návštěvě. Ale nejdůležitější je, že to pomohlo. Nyní je to už patnáct let, co v bytě bydlím, a žádné tajemné jevy se už nikdy naštěstí neopakovaly.

Markéta D. (62), Strakonice