Žila jsem jen pro své děti, Magdu a Petra. Chtěla jsem, aby měli v životě vše, co potřebovali. Myslela jsem, že jsem jim vštípila správné hodnoty. Jak jsem se pletla!
Vždy byli nerozluční až do chvíle, kdy se na mých narozeninách do krve pohádali. Od mé oslavy spolu nepromluvili, a co víc, dělají si naschvály! Vždycky jsem odsuzovala kamarádky, hádající se s tchyní, nebo dokonce s rodiči.
Považovala jsem za nepřípustné chovat se špatně k vlastní rodině. Nenapadlo by mě, že mně se stane ještě něco horšího.
Mé děti se nenávidí?!
Při oslavě mých sedmdesátin se mezi mými dětmi strhla nečekaná hádka. Dcera vzpomínala na dětství a zmínila dárek, který tehdy dostala. Nové lyže! Syn ji přerušil a řekl, že on lyže nedostal, jen kolo z druhé ruky.
„No jo, ty jsi byla vždycky maminčina princeznička, a já jen ten druhý! A trvá to pořád!“ konstatoval ublíženě. O své děti jsem se starala sama a nebylo to nic snadného. Manžel mi umřel, když byly synovi dva a dceři čtyři roky.
Rodiče jsem neměla a tchyně s tchánem bydleli daleko. Občas něco svým vnoučatům poslali, ale to bylo asi tak všechno. Panenka a traktor nás z bídy nevytrhly.
Peněz jsem neměla nazbyt. V práci jsem nikdy žádného vyššího postavení nedosáhla, takže můj plat byl sotva průměrný.
Dávala jsem oběma stejně
Šetřila jsem, jak se dalo, abych dětem mohla dát vše potřebné. A právě ty nové lyže dcera potřebovala, protože závodně lyžovala. Syn byl sice chytrý a učil se na samé jedničky, ale byl dost líný. Tak jsem mu pořídila kolo po kolegovi.
Bylo pěkné a prodal mi ho levně. Myslela jsem tehdy, že mu to stačí. Petr už asi zapomněl, že ke kolu dostal i ty vytoužené encyklopedie, které byly tehdy velmi drahé. Než jsem mu to stačila připomenout, strhla se mela.
Skoro bych svoje milované děti ani nepoznala! Potom Petr bouchl dveřmi a byl pryč. Jeho žena a děti zůstaly stát v rozpacích na balkóně, kam před hlučnou hádkou utekly. „Tak my také už půjdeme,“ oznámila snacha, a ani nepočkala na výslužku.
Odnáším to já
Dcera seděla na sedačce a plakala a její dvě krásné holčičky ji utěšovaly. „Mami, strejda nás nemá rád?“ vyptávala se ta mladší a ta starší jen mlčela. Slzy jako hrachy se jí koulely po tvářích. Byla z toho křiku úplně v šoku!
Doufala jsem, že se Magda s Petrem usmíří. Vždyť jeden bez druhého nebyli nikdy ani pár dnů! Ale opak byl pravdou. Oba mě přestali kvůli tomu druhému navštěvovat, a já se z té hádky dokonce roznemohla.
Moje lékařka tvrdila, že mám cukrovku a vysoký tlak z nervů. Moc jsem si přála, aby se moje dvě děti usmířily! Jenže už mezi nimi nestála jen jedna velká hádka.
Dělají si naschvály
Syn pomlouvá Magdu, kde může, a ona mu nezůstává nic dlužná. Oba přišli o kamarády, které měli společné. Jejich děti se také přestaly stýkat. Moje kamarádka vymyslela, abych je pozvala někam do restaurace na oběd a pokusila se je smířit.
Doufala jsem, že by to mohlo být řešení. Ani jeden z mých potomků netušil, že přijde i ten druhý. Prý v restauraci na sebe nebudou moct pořvávat a vyslechnou mě. Nápad se mi zdál dobrý, ale i přes pečlivé přípravy nepomohl.
Zajímá ho dědictví
Zamluvila jsem stůl v hodně drahé restauraci, kde je vybrané chování samozřejmostí. Dceru jsem pozvala o půl hodiny později než syna. Byla mírnější, tak jsem doufala, že neuteče hned, jak bratra uvidí.
Jenže stačilo pár společných minut u stolu a už na sebe ti dva jen syčeli. „No jen předstírej hodnou dceru, máma ti přepíše barák, viď?“ vyštěkl Petr. Teprve nyní mi došlo, o co mu jde. Nešlo o žádnou domnělou křivdu z dětství.
Šlo mu o rodinný majetek, domek po mých rodičích! Opravdu jsem přemýšlela o jeho prodeji. Žila jsem v něm sama, ale dcera mě přemluvila, abych to nedělala.
Prý je škoda zbavovat se majetku v době, kdy jsou byty tak drahé. „Kde budeš bydlet? Vždyť jsi tady, maminko, zvyklá,“ říkala a já jí dala za pravdu.
„Petře, co bych měla udělat, abys byl spokojený? Já totiž udělám všechno, jen aby tahle nenávist mezi vámi dvěma konečně skončila,“ řekla jsem mu a on se k mému údivu málem rozplakal.
Přiznal nám pravdu. „Mám dluhy, to je celé! Udělal jsem strašnou hloupost, a nevím, jak z toho ven!“
Udělal si dluhy
Potom se přiznal, že hraje poker na internetu. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale dluhu skoro půl milionu ano. Můj syn se bál, že přijde o ženu, až se to dozví. A taky exekutora, který už mu málem klepal na dveře. V tu chvíli bylo po nenávisti.
Zase jsme byli třemi mušketýry, dcera hned řekla: „Já ti půjčím!“ a já se přidala: „Já také!“ Hádka skončila. Petra jsme zachránily. Na jak dlouho ale, to nevím, protože jak jsem se dozvěděla, gamblerství je nemoc.
Jitka J. (72), Svitavy