Moje babička mě učila sbírat bylinky a věřit na víly. Později jsem pochopila, že to byla opravdu kouzelná babička a rozuměla čarování.
Babičky byt vypadal jako vystřižený z pohádky – staré dřevěné trámy, sušené bylinky visící od stropu. Nechyběla kočka, která nikdy nemňoukala, jen se tiše dívala – byl to pro mě vždycky bezpečný přístav. Babička byla v mnohém jiná.
Nikam nespěchala, nemluvila zbytečně. A když už něco řekla, mělo to váhu. Jako by věděla víc. A já si myslím, že věděla. Už jako malá jsem vnímala, že babička není jako ostatní.
Zatímco jiné babičky pletly ponožky a vařily guláš, ta moje mě učila poznávat rostliny, dělat tinktury a vázat ochranné stužky z třezalky. „Proti zlým snům,“ říkala tiše, když mi je věšela nad postel. A já měla skutečně klidné spaní.
Vždycky věděla, kdy přijedu, i když jsem se předem neozvala. Věděla, když mě něco trápilo – jen se na mě podívala a řekla: „To přejde, ale musíš se nadechnout mezi slzami a myslet na sebe, vlastní sílu.“
Kouzelný pytlíček
Babička měla zvláštní vůni. Ne parfém, spíš jako směs levandule, hlíny a něčeho, co jsem nikdy neuměla pojmenovat. Když jsem ji objala, cítila jsem se jako pod ochranou nějaké vyšší síly. Sedávaly jsme spolu na lavici u plotu a ona vyprávěla.
O bylinách, o lidech ze vsi, o starých zvycích. Ale nikdy si nedělala legraci z věcí, kterým jiní říkali babské pověry. Bylo mi asi dvanáct. Slyšela jsem, jak paní Nováková brečí v kuchyni. Babička jen tiše stála, naslouchala, pak jí dala malý pytlíček a řekla:
„Ať ho má pod polštářem,“ a pohladila ji po rameni. Ten večer mi vysvětlila, že některým bolestem nerozumíme hlavou. A že bylinky někdy pomáhají i s tím, co se nedá jinak vyřešit.
Paní Nováková o pár týdnů později zářila. Mluvila o tom, že se jí ulevilo. Já jsem nic nechápala. Ale cítila jsem, že se děje něco zvláštního. Když umřel děda, babička to věděla dřív, než jí někdo zavolal.
Věděla, co nastane
Vzbudila se uprostřed noci, oblékla se, uvařila čaj a jen mi řekla: „Dneska přijde ticho.“ A přišlo. Zavolali o hodinu později. Jednou, těsně před maturitou, jsem u ní seděla a brečela. První zlomené srdce. Jen mě hladila po vlasech a šeptala:
„Ještě potkáš někoho, s kým ti bude krásně.“ A pak dodala: „V létě. A bude vonět po lese.“ Nechápala jsem, ale přesně tak to bylo. Potkala jsem v červenci kluka, který mi změnil život. A voněl po borovicích a mechu. Babička umřela v klidu na zahradě.
S hrnkem meduňkového čaje a svou věrnou kočkou na klíně. Jako kdyby si vybrala ten okamžik. Ještě ráno mi psala vzkaz: „Nepospíchej. Všechno přijde, až bude čas. Nemusíme se loučit.“ Po pohřbu jsem dostala krabici.
Starý sešit vázaný v kůži, sušené květy, pár vzkazů napsaných jejím písmem. A jednu větu, kterou si opakuji pořád dokola: „Nejsem čarodějka, jen si pamatuji, co svět zapomněl.“
Tereza S. (57), Jihlava
