Bylo mi skoro sedmnáct. S Otíkem ze sousedství jsme byli odjakživa kamarádi. Jednoho dne mi ale řekl, že mi musí něco říct.

Myslela jsem si, že se to stane na svatého Martina. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout. Napsala jsem o tom i báseň, dodnes si vzpomínám, že se mi tam rýmovalo neděle a nesměle. Jako že přijde svatomartinská neděle a ty mi vyznáš lásku nesměle.

Tu básničku jsem napsala ještě týž večer, kdy mi Ota řekl, že mi chce něco říct. Myslela jsem, že je to na beton. Že když vám kluk řekne, že vám chce něco říct, tak je to přece jasné. Snad mě omlouvá, že do mých sedmnáctých narozenin zbývaly dva měsíce.

Byla jsem ještě dítě. S Otou jsme se znali od dětství, odmalička to pro mě byl sousedovic Ota. Byli jsme kamarádi. Až do chvíle, kdy mi řekl, že mi chce něco říct, jsme byli parťáci.

Strkali jsme se do louží, hráli před domem vybíjenou a na rybičky a rybáře, chodili spolu na poutě i na posvícení a párkrát se i poprali. Najednou jsem na Otu koukala jinýma očima, asi zamilovanýma.

V natáčkách

Nejspíš nedokážu přesně vylíčit, jak moc a jak intenzivně jsem se o svatomartinské neděli fintila. Pětkrát jsem si čistila zuby, vyplácala na sebe půlku voňavky starší ségry, byla z Tuzexu (ta voňavka, ne ségra).

Ségra mě pak honila po celém domě a křičela, že mě uškrtí. Tím hůř, že jsem si půjčila i její řasenku, oční stíny a leccos dalšího, ba i nedostatkový lesk na rty. Ale to sem nepatří.

Taky jsem spala v natáčkách a zablokovala si krk, skoro jsem nemohla otáčet hlavou. Jak říkávala babička, pro krásu se musí trpět. Bez dovolení jsem si „půjčila“ rovněž mámin růžový kabát a vyrazila na náves ke kolotočům a střelnicím pro vyznání lásky.

„Nejspíš mi i vystřelí růži,“ snila jsem s otevřenýma očima. A to už jsem ho spatřila. Stál zrovna u střelnice. Pospíšila jsem si k němu. Ještě mě napadlo, že mi třeba řekne, že mi to sluší.

Fešák

Zamával na mě. Uvědomila jsem si, co jsem si předtím nikdy neuvědomila. Že je to fešák. „Co jsi mi chtěl říct?“ zasípala jsem. Třásly se mi ruce. „No že se mi hrozně líbí Boučková,“ odvětil bez zaváhání.

„Jestli bys mi třeba neporadila, jak jí to mám říct. Jsme přece kámoši, musíme si pomáhat, no ne?“ Vyrazilo mi to dech. Nezmohla jsem se ani na slovo. Až pak, po chvíli, jsem zamumlala, že se mi udělalo zle z tureckého medu.

Udělala jsem čelem vzad a mazala domů. Brečela jsem, máma mě musela dlouho chlácholit. Měla pravdu, že mít kámoše je taky fajn.

Dnes je Ota dvakrát rozvedený, já jednou, ale my dva jsme pořád kamarádi, pomáháme si a radíme. Někdy si říkám, jak bylo nakonec dobře, že mi tehdy tu lásku nevyznal. Ale třeba to ještě přijde…

Marcela (64), Zlínsko