Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její.

Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma.

Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, vedle ní působilo všechno jednodušeji a krásněji. Ty chvíle byly naplněné smíchem a obyčejným štěstím. Byla jsem šťastná.

Zlom, který přišel bez varování

Nikdy mě nenapadlo, že se jednoho dne ztratí. V osmnácti měla celý život před sebou. Ale pak jednoho dne prostě nepřišla ze školy. Nezvedala telefon, nepsala zprávy, nikdo ji neviděl.

Nejprve jsme si říkali, že se někde zapovídala, že přijde později. Ale nepřišla. Volal mi můj zeť, protože má dcera, Klárčina maminka, nebyla schopná mluvit. Jen seděla a mlčela.

Svět se zastavil

Bylo to, jako kdyby mě někdo vyrval ze života a nechal mě viset mezi nebem a zemí. Každý den jsem se ptala, kde je, proč odešla, stalo se jí něco, potřebovala utéct, byla v ohrožení, měla problém, o kterém jsme nevěděli?

Nikdo nic nevěděl. A mě pohltila prázdnota, která se nedala ničím vyplnit. Cítila jsem se ztracená stejně jako ona.

Zůstaly jen věci

Dny po jejím zmizení byly jako špatný sen, který se stále opakuje. Dům ztichl, všude byla znát jen její nepřítomnost. Zůstaly věci, fotografie, oblečení, všechno jako připravené na její návrat. Ale ona nepřicházela. Čekání mě spalovalo zevnitř.

Lidé se ptali, volali, nabízeli pomoc, ale někdy je nejhorší to, že nikdo nemá odpověď. Vzpomínky na ni mě pronásledovaly.

Její smích v zahradě, její hlas, její způsob, jak mi vždycky řekla: „Babi, ty jsi jediná, kdo mi rozumí.“ A já si jen v duchu opakovala: „Kde jsi, Klárko? Proč jsi mi nic neřekla?“

Jediné, co mi zůstalo

Když šel čas dál a my pořád nevěděli nic, začala jsem si znovu a znovu prohlížet naše společné fotografie. Každá z nich jako připomínka toho, co jsme spolu měly. I když teď není nablízku, zůstává v mých vzpomínkách živá. Její smích, jiskra i zvláštní cit pro svět.

Jarka T. (69), Ostrava