Dospělí říkávají dětem, ať nedělají hlouposti, a přitom je sami dělají také. A to dokonce i ve věku, kdy už by dávno měli mít rozum.

Za svoje bláznivé rodiče jsem se od jistého věku styděla. Ale ne tak normálně, jako se za rodiče stydí puberťáci, aby později zjistili, že se mamince a tatínkovi až nápadně podobají, že dělají podobné chyby jako oni a že je vlastně mají a vždycky měli rádi.

U nás to bylo doopravdy zlé. Naši se nenáviděli téměř na život a na smrt. Nemohli se potkat, aby neudělali scénu, anebo na sebe něco zlého nepokřikovali. Anebo na sebe alespoň koukali se zuřivostí v očích. Byla to nepřekonatelná nenávist.

Už roky byli rozvedení, ale čas od času nastala situace, kdy se museli sejít či kolem sebe přinejmenším projít, a to byl pokaždé mazec. Ptala jsem se kdekoho, co s tím, ba i své psycholožky. Všichni říkali totéž: Nech to být. Je to jejich boj.

Tady prosby ani hrozby nepomohou. Dokud si sami neuvědomí, jak jsou směšní a trapní, tak to neskončí. A nelze vyloučit, že si to neuvědomí nikdy a vezmou si nenávist s sebou do hrobu.

Princezna

Bylo mi smutno, když mě Láďa seznámil se svou rodinou. Zjistila jsem, že jsou to milí a slušní lidé, ale tím víc mě trápilo, co vyvádějí naši.

A protože jsme byli vážná známost a vše spělo ke svatbě, pochopila jsem, že tam se cesty mých rodičů opět protnou a zase dojde k nějaké ostudě. Proto jsem se na svou svatbu netěšila, naopak jsem z ní měla hrůzu. Svěřila jsem se Láďovi. Udiveně kroutil hlavou.

„Je to přece tvůj den,“ namítal. „Měla by ses těšit, užít si to, být princeznou.“ Těžce jsem vzdychla. Být princeznou v přítomnosti našich bylo vyloučeno. Vedle nich jsem se cítila jako obhroublá prvorepubliková domovnice.

Netušila jsem, že Láďa si za našimi zašel, samozřejmě zvlášť za mámou a zvlášť za tátou, dohromady by je těžko někde objevil, a že k nim vedl dlouhou, procítěnou řeč.

Dodnes netuším, co přesně jim pověděl. Byl to první člověk po všech těch letech, kdy se začali nenávidět, který jim otevřel oči. Tím víc si ho vážím.

Ten pravý

I podle toho jsem poznala, že je Láďa ten pravý. Člověk, kterému se podařilo přimět mé rodiče, aby se, když se na několik hodin setkají, nepokusili vzájemně přizabít, musí být téměř kouzelník, obdařený obrovskou, ba až neuvěřitelnou sociální inteligencí.

Naši to zvládli. Táta mě vedl k oltáři, máma seděla opodál a usmívala se. A dokonce, když táta držel svatební projev, máma se usmívala a tleskala.

Působili jako civilizovaní lidé a poprvé za patnáct let mi neudělali ostudu. „Cos jim řekl?“ vyzvídala jsem na Láďovi. „Že tě mám rád a nechci, abys byla smutná,“ odpověděl.

Věra (65), Zlínsko