Tchyně za mnou chodila ve snech a opakovala manželovo jméno. Její varování jsem pochopila pozdě. Pak mě začaly atakovat události, o kterých jsem musela přemýšlet.
Ten sen se mi vracel stále dokola. Zdálo se mi o mé babičce, která už však nebyla mezi živými. Vždy se zastavila u mé postele, pokývala hlavou a řekla: „Ten Toník, ten Toník!“
Toník byl můj manžel, milovali jsme se od školky, už na základce jsme spolu začali chodit a nakonec se vzali. Sny s babičkou neustávaly. Trvaly několik let a byly stále naléhavější.
Ačkoli mi v nich babička nikdy neřekla, co se stane, byla stále ustaranější a smutnější. Vždy mluvila jen o mém muži, jako by mě chtěla před něčím varovat.
Varování
Když pak zemřela tchyně, začala se mi místo babičky ve snech zjevovat ona. Už to bylo neúnosné. Řekla jsem to tehdy svým rodičům a také manžela jsem důrazně varovala, aby seděl raději doma. Zprvu to nebral příliš vážně. Smál se mým prognózám.
Dlouho mě pronásledovala výčitka, že jsem tehdy mohla udělat víc, jenže jsem byla bezradná. Osud jsem zvrátit nedokázala. A tak přišlo to, co přijít muselo. Infarkt manžela zastihl v práci, když přijela záchranka, už mu nebylo pomoci. A tak se mé noční můry vyplnily, přišla jsem o manžela.
Jednou pochopím…
Každý večer po pohřbu jsem na něj intenzivně myslela a volala jeho nebo naše blízké a žádala vysvětlení jeho náhlého odchodu.
Když tomu tak bylo už třetí týden a já opět žádala vysvětlení a obviňovala celý vesmír z tohoto neštěstí, najednou stál můj muž vedle mé postele, jako stávala babička. Tvářil se rozezleně a zhurta na mě spustil.
Řekl mi, že ho nesmím takhle volat, že musím jít dál a smířit se s tím, co se stalo. A že je dobře, že se to stalo, prý to časem pochopím. A že se přece jednou uvidíme − až přijde čas… Ze snu jsem se probudila prudkým trhnutím.
Byla jsem hrůzou bez sebe, nikdy jsem nezažila takové trauma. Už nikdy jsem si nedovolila volat svého manžela zpět. Den nato mi moje dcera oznámila, že je těhotná. Po tak strašných událostech, které naši rodinu potkaly, tohle byla konečně dobrá zpráva.
Za pár měsíců se mi narodil vnuk. Od první chvíle, co jsem ho spatřila v porodnici, mi připomínal mého muže. Když povyrostl, byl mu podobný snad ještě víc.
A to nejen ve tváři, ale i svým chováním. A pak se stalo něco, díky čemuž jsem konečně pochopila, proč se mému muži tak podobá.
Jeho duše
V televizi dávali film My Fair Lady, ten měl můj Tonda nejraději, dokonce ho sledoval večer předtím, než zemřel. Vnuk trval na tom, že se na film musíme podívat, i když jsem mu vysvětlovala, že ho to asi bavit nebude, že je na to ještě malý.
On na film koukal, ani nedutal, smál se, a dokonce znal i některé repliky z něj. Přitom ten film nikdy předtím vidět nemohl. A tak mi to došlo, duše mého muže se do naší rodiny spolu s vnoučkem vrátila. Nepochybuji o tom. To můj muž určitě myslel tím, že jednou vše pochopím…
Klára (63), Brno