Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem šla naposledy za mojí dcerou, abych se s ní rozloučila. Ta bolest byla nesnesitelná.

Najednou jsem si uvědomila, že už tu prostě není. Moje dcera Petra byla zdravá, chytrá a krásná dívka. Nepřekvapovala nás žádnými problémy v dospívání, a když dospěla, byla úspěšná a měla jasné plány.

Vypracovala se, našla si dobré zaměstnání a potkala Pavla, se kterým plánovali svatbu. Zdálo se, že všechno jde hladce a slunce svítí na jejich cestu. Pak ale začala vidět čím dál hůř. Byl to zvláštní problém, protože v naší rodině nikdo podobné potíže neměl.

Lékař jí tedy předepsal brýle. Jenže po několika měsících dvakrát ztratila vědomí, zcela nečekaně. Naštěstí se to stalo doma. Šla na další vyšetření a přišla smutná, ale neměnná diagnóza: roztroušená skleróza.

Všechno se změnilo

Petra byla zdrcená. Všechny její sny se začaly rozplývat. Pavel jí chtěl být oporou, ale ona mu říkala, že si nezaslouží být s nemocnou ženou. Svatební plány i myšlenky na děti zmizely.

Uzavřela se do sebe, přestala s námi komunikovat a nechtěla žádné soucítění. Pro mě to bylo neskutečně těžké, protože jsem viděla, jak trpí, ale nemohla jsem jí nijak pomoci. Léčila tělo, ale její duše zůstávala zraněná.

Boje o sílu

Vzpomínám si na její 30. narozeniny. Ani se nedá říct, že by je opravdu slavila. Trápilo ji, že stárne a že se její tělo pomalu vzdává. Tehdy už chodila jen krátké vzdálenosti a s obtížemi. Přesto ji něco nutilo bojovat dál, nechtěla se vzdát.

Díky tomu se zdálo, že nemoc se aspoň na chvíli zpomalila. I když nemohla sportovat jako dřív, žila relativně spokojený život. Dokonce našla novou lásku, muže jménem Mirek.

Nová naděje

Petra mu zpočátku neřekla o své nemoci ani o tom, co ji čeká. Já jsem se bála, že ji Mirek opustí, jakmile zjistí pravdu. Ale on jí byl oporou a vůbec mu nevadilo, že další děti už mít nemůže.

Měl tři potomky z minulého vztahu, a ti si k Petře našli hezký vztah. Bylo krásné vidět, jak zažívala mateřskou lásku aspoň takto. Bolest ji zasáhla, když jí nejmladší syn Mirka přiznal, proč se jí tak špatně chodí. Věděla, že její nemoc je vidět. Přesto s Mírou po boku neztrácela naději.

Osudový den

Časem byla Petra připoutaná na invalidní vozík, ale stále byla samostatná. Jednoho dne vyrazila na nákup. Přecházela přes silnici, jako vždy, a řidič dodávky ji pustil. Za ní však v druhém pruhu přijíždělo auto, které ji bohužel nevidělo. Srazilo ji.

Řidič byl zdrcený a na místě se zhroutil, protože to byla hrozná nehoda. Monika zemřela v nemocnici a my jsme se s ní ani nestihli rozloučit. Já, můj manžel i Mirek jsme ztratili někoho, koho jsme hluboce milovali. Letos uplynulo čtvrt století od té tragické chvíle.

Lenka P. (75), Kolín