Matka mého přítele mě nesnášela. Když umírala, nezapomněla mi pošeptat, jak moc mě nemá ráda. Od té doby se nám lepí smůla na paty.
S matkou mého přítele jsme nezačaly nejlépe. Byli jsme tenkrát poprvé na návštěvě u Filipových rodičů. Celý náš vztah si přítel dělal legraci z účesu, který nosila jeho matka. A když jsem ji poprvé uviděla, pochopila jsem.
Budoucí tchyně měla na hlavě trvalou, natupírovanou do obřího květáku. Vypadala legračně. Když nám šla připravit do kuchyně limonádu, Filip se na mě šibalsky podíval a řekl: „Tak co, je to pravda?“ A já se zasmála a přiznala: „Filipe, to je velký.
Takový květák nosit na hlavě, to chce odvahu. Tvoje mamka vypadá legračně.“ A bylo to. Moje hláška, kterou budoucí tchyně slyšela, odstartovala její nenávist. Později, když mi moje chování vyčetla, jsem se jí omluvila. Nestačilo to.
Vracela mi mou neomalenost stonásobně. Kdykoliv jsem přišla na návštěvu, kritizovala můj vzhled. Vysmívala se mému oblečení i líčení.
Krutá slova
Filipa naše šarvátky mrzely, ale bral je na lehkou váhu. Já ne, věděla jsem, že mě jeho matka upřímně nenávidí.
A pak mě Filip požádal o ruku a jeho matka si neodpustila poznámku: „To tedy radost nemám, přibrat do naší rodiny tuto nevymáchanou pusu. Ale tvoje volba. Počkám si na rozvod.“
I na svatbě se tchyně tvářila kysele a já se celý obřad obávala, jakou ránu nám zasadí v okamžiku, kdy nám bude přát šťastné manželství. Stalo se. Vyslechla jsem si: „Nemám tě ráda, ale co zmůžu. Gratuluji.“
Odešla na věčnost
Slavili jsme první výročí svatby a tchyně na tom byla zdravotně velmi špatně. Bez předchozích příznaků jí našli rakovinu ve finálním stadiu. Za měsíc zemřela. Snažili jsme se jí s Filipem pomoci a střídali jsme se u jejího lůžka.
Svou péčí jsme jí chtěli dopřát odchod doma, v kruhu rodiny. Jenže i když na tom tchyně byla velmi zle, dokázala zašeptat: „Nenávidím tě.“ To mi rezonuje v uších dodnes a věřím, že mě proklela. Když jsme přestali truchlit, odjeli jsme s Filipem na dovolenou.
Vraceli jsme se už tři. Otěhotněla jsem. Tři týdny odpočinku na krásném místě u moře byly balzám na mou ztrápenou duši i tělo. Jenže štěstí netrvalo dlouho. V desátém týdnu jsem samovolně potratila.
Za dva měsíce jsme se začali snažit o miminko znovu a opět se scénář opakoval. Tak začalo naše období smůly. Pak se mi jednou v noci zdál sen. Nikoho jsem v něm neviděla, ale zcela zřetelně jsem slyšela hlas tchyně. Smála se.
A pak pronesla, že to je její pomsta – že nezažiji radost. Nebudu chovat v náručí dítě, o to se postará. Probudila jsem se celá zpocená a vyděšená. Jsem racionální člověk, ale ten sen mě nalomil.
Byl to jen výplod fantazie? Shluk myšlenek, práce mozku, potlačený strach? Nevím, ale pravdou je, že i když se s Filipem stále moc milujeme, dítě jsme nepočali.
Irena T. (55), Kolín
