Už jsem nevěřila, že najdu skutečnou lásku. Ale pak se stalo něco neuvěřitelného a já prožívám lásku jako z červené knihovny.
Musím říct, že na muže jsem nikdy neměla štěstí. Ani na střední škole jsem nebyla ta holka, za kterou se kluci otáčejí. A v dospělosti už vůbec ne.
Tak krásný sen!
Tak se stalo, že jsem se zamilovala do imaginárního muže, o kterém se mi zdál sen. Jenže pak jsem ho jednoho dne potkala i ve skutečnosti. Zdál se mi zvláštní sen, byl jako živý a v něm jsem prožívala lásku s jakýmsi mužem.
Skutečná láska
Sen jsem si detailně zapamatovala – což nebývá běžné. A ve skutečném životě jsem byla do tohoto muže, kterého jsem znala jen ze snu, zamilovaná. Doopravdy.
Věčně sama
Bylo mi necelých třicet let. Byla jsem sama. Nikoho jsem nemohla potkat. Možná to bylo tím, že jsem žila na malém městě v domku po babičce, a pracovala převážně z domova. Tím pádem pro mě bylo seznámení dost problematické. A pak se mi jednou v noci zdál sen…
Probudila jsem se zamilovaná
Nebyl to takový ten běžný sen, co zapomenete, jen co se probudíte, kdepak, tenhle byl jiný. Byla jsem na ulici, ještě byla trochu tma a naproti mně stál muž.
Díval se na mě, pak zvedl ruku, aby mě pohladil, a pak – jsme si padli do náruče. Ráno jsem se probudila zamilovaná. Pořád jsem měla v hlavě jeho podobu, cítila jeho doteky. A pořád jsem na něho musela myslet.
Stál na ulici!
Ač to zní neuvěřitelně, asi za měsíc jsem ho potkala. Na ulici. Prostě tam byl. A byl skutečný. V bundě, s taškou přes rameno a šel klidně, jako by se nikam nehnal. Zůstala jsem stát a koukala na něho jako u vytržení.
Byl to ON. Trvalo minutku, než jsem se vzpamatovala, v hlavě se mi honilo: „Mám ho oslovit? Co můžu udělat, abych ho zase neztratila?“ A tak jsem ho začala sledovat. Zní to divně, ale nic jiného mě v té chvíli nenapadlo.
Toužila jsem ho znovu spatřit
Nikam nespěchal, tak jsem měla trochu problém s tím, aby mě neviděl. A díky tomu, že nejsem žádný detektiv, jsem ho po chvíli ztratila. Dalších pár dní jsem nebyla schopná nic dělat, jen jsem pořád chodila kolem místa, kde jsem ho viděla.
Jako puberťačka
A doufala jsem, že se zase potkáme. Nakonec se mi podařilo ho znova uvidět. Nesl nákup a spěchal. Byla jsem úplně bezradná – oslovit ho, nebo ne? Měla jsem stažený žaludek, nechápala jsem, co se to děje. Připadala jsem si jako puberťačka – tak jsem byla do něho zblázněná.
Sebrala jsem všechnu odvahu
A pak jsem to nevydržela. Doběhla jsem ho a řekla: „Promiňte!“ Zvolnil a podíval se na mě. Pokračovala jsem: „Nechci být vlezlá, ale… Nepřipomínám vám někoho?“ „Nevím,“ odpověděl a usmál se. A tak jsem si dodala odvahu a potichu pronesla: „Nechcete se mnou zajít na kávu?“
Neodpověděl hned, až po chvíli řekl: „Vlastně, proč ne?“ A znovu se usmál. S Petrem, jak se ten muž jmenoval, jsme poseděli u kávy, příjemně jsme si popovídali a pak jsme se ještě několik hodin procházeli kolem přehrady. Druhý den jsme se setkali zase – to pozval pro změnu on mě na večeři.
Jsme si souzeni
Začali jsme se scházet čím dál častěji, protože nám spolu bylo moc dobře. A dnes jsme spolu už neuvěřitelných dvacet pět let. Vím, zní to neskutečně – zamilovat se do muže svých snů. Ale mně se to stalo. Petra miluji a věřím, že spolu budeme navždy.
Lucie J. (55), jižní Morava
