Ten psík se objevil u našich vrat zničehonic. Nedal se odehnat. Netušili jsme, jak moc nám jednou pomůže a odmění se za to, že jsme mu dali najíst a napít.

Bylo to krátce po narození naší malé Janičky. Měli jsme tehdy už tříletého synka Petříka ale s bydlením to vypadalo špatně. Peněz jsme moc neměli a na státní byt se čekalo dlouho.

Proto jsme vzali zavděk podkrovím mého rodného domku a bydleli u rodičů poblíž Bezdězu, kde jsem vedle dvou dětí musela pomáhat také se zvířectvem, kterého bylo požehnaně. Pak se u nás objevil toulavý pes.

Měli jsme starost, zda nemá nějakou chorobu a odháněli jsme ho. Pes se ale nedal a stále se vracel. Byl to chytrý pes, den po dni si nás postupně získával. Nakonec jsme si ho oblíbili.

Jednou za teplého, slunného dne otec vynesl na dvorek všechny matčiny kaktusy. Prý, že je přesadí. Tvrdil posléze, že mi to řekl, ale já jsem to nejspíš přeslechla.

Nehoda

Malý Petřík si hrál venku, skotačil, pobíhal, a náhle se rozběhl ke kaktusům a vší silou zmáčkl ručičkami stojící pichlavé rostlinky.

Trny se mu zapíchaly do dlaní a do prstíků, syn plakal, pes štěkal a z domu vyběhli kromě mě všichni přítomní, celí vyděšení, co se děje. Přivolaný lékař z chlapcových ruček pinzetou vyndával jeden trn po druhém.

Spousta neviditelných trnečků však v dlaních zůstala a způsobovala synovi bolest. Léky a mazání nepomáhaly.

Lékař k nám docházel každý den, ošetřoval malého a bezradně hleděl na zhnisané dlaně, kroutil hlavou a říkal, že kdyby je rozřezal a vyčistil, nepomohlo by to. Celá rodina byla nešťastná. Zkoušeli jsme masti a koupele, ale všechno bylo zbytečné.

Pes si sedal k jeho postýlce a smutně ho sledoval. Chlapec v jeho přítomnosti vždycky pookřál. A potom najednou začal Žolík, jak jsme ho pojmenovali, olizovat jeho ruce.

Psí terapie

Petřík je nastavil a držel… a hle! Na jeho ztrápeném obličeji bylo vidět, jakou úlevu mu to přináší. Další den bylo synovi lépe a také stav jeho rukou se trochu zlepšil. A tak to šlo den za dnem. Všichni jsme se radovali, i lékař nevycházel z údivu.

Trvalo to asi šest týdnů, než se Petřík uzdravil. Od té chvíle ho bylo vidět s jeho věrným přítelem pejskem všude. Běhali spolu po dvorku, po zahrádce, synek ho chytal kolem krku, tiskl si svoji tvář na jeho a pusinkoval ho, aby mu dokázal, jak ho má rád.

A pak najednou přišel den, kdy ho volal marně – náš Žolíček nikde. Hledali jsme ho všichni, po okolí, vyvěsili jsme plakáty, vypsali odměnu. Našeho Žolíčka jsme už nenašli. Tak jak se objevil, tak také náhle zmizel. Všem nám to bylo líto a hlavně Petříkovi. Přišel o nejlepšího přítele.

Hana (61), Břeclavsko