Stál na naší střeše a já jsem se zamilovala na první pohled. Ano, je to tak, takhle netradičně jsme se seznámili. Bála jsem se, že spadne.

Všechno začalo tím, že nám teklo do domu. Střecha byla chatrná a na několika místech děravá jak cedník.

Když se mi v pokoji objevila mokrá skvrna a nápadně se zvětšovala, a když mi pak omítka začala padat do postele, rodinná rada usoudila, že je nevyhnutelné zavolat pokrývače.

Byl zrovna podzim, hrabala jsem vzadu na zahradě listí, pak mě napadlo zvednout oči za nenadálým šumem. Nahoře na naší střeše někdo stál. Nechápala jsem, jak se tam může udržet a nezahučet dolů na dvorek.

I na tu dálku jsem si ale všimla, jak je ten kluk hezký. Netušila jsem, že jsou pokrývači takoví krasavci a že mi táta takového fešáka přivede přímo pod nos.

Jinak byl totiž táta dost přísný, i když mi bylo už devatenáct, nelíbilo se mu, když jsem se třeba jen bavila s nějakým klukem, natož, abych si ho přivedla domů.

Dobrá partie

Na hrabání listí jsem rychle zapomněla. Opírala jsem se o hrábě a pozorovala pokrývače. Strašně jsem se bála, že spadne, ale ukázalo se, že pokrývači v tom umějí chodit. Zručně prolezl vikýřem zpátky na půdu. Našla jsem ho v kuchyni u kávy a koláče.

Usmál se na mě hned, jak jsem vešla do místnosti, a mně se nervozitou roztřásla kolena. Táta si všiml, že po sobě pokukujeme, a rychle řemeslníka vypakoval. Naštěstí na mě čekal na chodníku před zahradní brankou, kam jsem se zanedlouho rovněž přiloudala.

„Jdu tak náhodou kolem,“ poznamenal s neodolatelným úsměvem. „Vidíte. A já tady náhodou bydlím,“ odpověděla jsem. Chvíli jsme si povídali. V okně nad námi se třásla záclona, máma nás starostlivě pozorovala.

Dobře jsem věděla, že má pro mne vyhlédnutého někoho jiného. Dobrou partii, jak spokojeně říkávala.

Měl smůlu

Tou dobrou partií byl sousedovic synáček, jeho táta byl lékař, vážený pán, jak říkal táta. Zvali k nám jeho synka v neděli na buchty a čekali, co si budeme povídat. Já jsem se na něj mračila, nelíbil se mi.

Máma skoro brečela, když zjistila, že jdu na rande s fešným pokrývačem. „Šlapeš si po štěstí!“ volala zoufale. „Zrovna jsem pozvala na oběd i pana doktora s paní, na posvícenskou husu. Ruka už je v rukávě, tak co to vyvádíš, holka hloupá?“

Byla jsem stejná husa jako ta posvícenská, alespoň podle mámy. Zamilovala jsem se do pokrývače Jirky, sousedovic synek měl smůlu. Lásce zkrátka neporučí ani ti nejzarputilejší rodiče. A já Jirku už tehdy milovala celým srdcem.

Vzali jsme se a jsme svoji dodnes. Mimochodem, doktorovic syn se dvakrát rozvedl, zatímco moje manželství šlape i po tolika letech jako hodinky.

Helena (67), Beroun