Trápila jsem se otázkou, zda mladým vyklidit pole a nechat jim svůj dům, nebo zůstat a bojovat. Nakonec jsem se rozhodla. Nikam se nehnu!

Už zase jsem si zalila šálek kávy studenou vodou. Vylila jsem tu břečku do dřezu a znovu zapnula rychlovarnou konvici – ani ťuk. Pustila jsem televizi – ticho a tma jako v hrobě.

Chtěla jsem rozsvítit. A nic! Zaťala jsem bezmocně ruce v pěst. Zase jsem byla bez proudu. Vyšla jsem do patra našeho domku, kde bydlí mladí, a zaklepala. „Leničko, jde vám elektřina?“ ptala jsem se snachy.

Stála v koupelně a fénovala si vlasy. Jim proud evidentně fungoval. Když se to stalo poprvé, naivně jsem si myslela, že to je nějaká chyba. Teď už to ale nebylo samo sebou.

Štěstí končí

Když si syn přivedl Lenku před dvaceti lety domů, vše se zdálo fajn. Lenka měla dvouletého syna z předchozího vztahu.

Přijali jsme ji i malého Davídka s otevřenou náručí, a když přišel na svět Filípek, byla jsem tou nejšťastnější babičkou dvou vnoučátek, byť bylo jedno nevlastní. Hlídala jsem je, vařila, aby mohli mladí v klidu pracovat, nastoupila jsem do předčasného důchodu.

Pak ale přišel blesk z čistého nebe. Manžel si nedal říct a opravoval komín. A najednou bác. Uklouzla mu noha a já byla během několika vteřin vdova.

Do domova důchodců?

Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovávala. Ale naštěstí jsem nezůstala sama. Byla jsem přece obklopena rodinou. Jednou snacha začala, když jsem k nim ještě chodila na kus řeči:

„Řekli jsme si s Tomášem, že bychom rádi vyměnili okna a udělali novou fasádu.“ Nebyla jsem proti. „Fajn,“ zaradovala jsem se. A ona pokračovala: „No a při té příležitosti si myslíme, že bys mohla dům přepsat na nás.“ Nejdřív jsem se usmála:

„Snad mě už nepohřbíváte?“ Dušovali se, že rozhodně ne. Syn se chvíli ošíval a pak řekl, že plánují velké změny. „Kluci se tísní v jednom pokoji a dole…,“ snacha se na mě významně podívala, „dole máš místa dost, teď když děda není…“ Svým způsobem měli pravdu.

O dům se budou starat oni a mně jeden pokoj s kuchyní a příslušenstvím stačí. Lenka ke mně byla úplně medová. Slyšela mě, jak mluvím o převodu domu do telefonu s právničkou.

Jenže pak jsem na zahradě zaslechla staršího vnuka Davida, jak básní kamarádovi, že si dole v přízemí brzy otevře máma kavárnu. Vyběhla jsem do patra za snachou jako drak. Než jsem stačila cokoliv říct, promluvila ona.

„Babi, byla jsem omrknout ten nový domov důchodců, mají zrovna volné místo, není to bezvadné? A můžeš si tam vzít vlastní nábytek. Budeš se tam cítit jako doma.“ Nebyla jsem schopna slova.

Nová závěť

K právničce jsem jela hned druhý den ráno a připravenou smlouvu o přepsání domu na syna jsem vzteky roztrhala. V nové závěti jsem dům darovala vlastnímu vnukovi Filipovi, kterému bude osmnáct až za tři roky. A od té doby se doma dějí věci!

Tu vypadne proud, vždy jen okruh v přízemí, jindy vypnou vodu nebo netopí kotel. Vím, že to jsou naschvály. Se synem jsem to už probírala mnohokrát. Je jako ve dvou ohních. Tlačím na něj já i jeho žena.

Helena (72), Ostravsko