Nikdy by mě nenapadlo, že největší potvoru v životě si pustím k tělu sama. A ještě s úsměvem. Vůbec mě nenapadlo, že se mi tohle stane.

Ta osoba mi vlezla do domu, do hlavy i do srdce a pak všechno vybrala, vycucala, a ještě mě obvinila, že jsem nevděčná. Ne, nepíšu o chlapovi. Ti vás většinou zradí úplně jednoduše.

Začalo to nevinně

Ale ženská? Ta si dá na čas. Znáte to, najednou se vám ozve dávná známá, třeba z gymplu nebo z práce. Sejdete se a ona vám lichotí. Přiznám se, že mi to pochopitelně dělalo dobře. Komu ne?

„Ty se máš! Ty vůbec nestárneš! A kdepak je ten tvůj? A co děti?“ Člověka to prostě potěší, i když ví, že to zrovna pravda není…. Osamělá nejsem, ale přátelství se věkem mění. Lidé kolem vás přicházejí i odcházejí.

Tak jsem byla ráda, že se Věra po prvním setkání znovu ozvala. „Nedáme si spolu zase na kafe?“ zeptala se a ani nevím, jak se stalo, že jsme se dohodly, že ona přijde ke mně.

Nenápadné přesuny

Přinesla víno, levandulové sušenky. Utahovala si ze sebe, když mluvila o svému „širším zadečku“ a jak si nemůže pomoct, že má „příliš velké srdce“. První večer jsme prokecaly až do půlnoci. O všem. O mužích, o dětech, o tom, jak jsme unavené.

O tom, jak život není fér. Do měsíce u mě byla obden. Přijímala pozvání, jako by to byl její dům. Začala si nechávat věci u mě. Napřed svetr, župan, dokonce i zubní kartáček.

Prý: „Abys nemusela pořád hledat, co mi chybí a co mi půjčit.“ Tvářila se mile, ale začala se chovat, jako by mi dělala laskavost, že ke mně vůbec chodí. Pak přišly ty její „rady“. Jak mám zařídit obývák. Že se oblékám moc staromódně. Že by mi „děti mohly volat častěji“.

Nevyžádané rady!

Začala do mě mírně šťouchat a trefovala se přesně do bolavých míst. Jakoby jen tak mezi řečí. A když jsem jednou řekla, že mi to není příjemné, zasmála se: „No tak promiň, ty seš tedy ta poslední, od koho bych čekala, že to vezme osobně.“

Zvrat přišel, když mi ukradla práci. Přesněji: můj nápad. Psala jsem tehdy článek do jedné soutěže. Už jsem ho měla hotový. Byl dlouze propracovaný, dala jsem si na něm opravdu záležet.

Něco ve mně prasklo

Pochlubila jsem se jí. „To je tak dobré, že ti to ukradnu!“ řekla tehdy se smíchem. Jenže za tři týdny mi jeden známý poslal odkaz na text s přesně stejnou pointou, stejným stylem, vydaný pod jejím jménem. Věra. Moje kamarádka Věra.

Do očí mi řekla, že „to bylo náhodné, že jsme prostě „zpřízněné duše“. Ani špetka výčitek. A pak otočila hru: „Ty mě podezíráš? Já myslela, že jsme víc než tohle. Myslela jsem, že mi věříš.“

Od té doby se neozvala

A já pitomá jsem se málem omluvila. Zavolala jsem jí naposledy. Klidně jsem jí sdělila, že vím oč jí jde a že ji už ve svém životě nechci! Smála se. Prý jsem dramatická. Prý přecitlivělá.

A že prý „všichni přece kradou, jenom ti slabí se bojí přiznat.“ Teď o mě vykládá, že jsem zatrpklá a zlá. Našla si nový objekt, před kterým si hraje na hodnou, než zase začne ničit. Vím, že nejsem sama, že je nás víc, které takové potvory potkaly.

Ale moc se o tom nemluví, protože to není sexy. Ale je to pomalá invaze do duše. A člověk si často dlouho říká, že to není možné, že by mu někdo ubližoval tak nenápadně. Ale jsou lidé, kteří bez takových to leváren zkrátka neumějí žít.

Dana S. (59), Mikulov