Když jsem ji viděla poprvé po letech, poznala jsem ji hned. Ten krok, to držení těla, hlava vztyčená, jako by celý svět patřil jen jí. Zdena.

Když vás někdo osloví v čekárně u ortopeda a tváří se, že jste jehodávná srdcovka, nedá se hned říct: „Ne, díky, znám tě až moc dobře“. Navíc kdo zná dlouhé chvíle v čekárnách, dá mi jistě za pravdu, že je člověk vděčný, když si tam může popovídat s kýmkoliv.

Mně osud přihrál dávnou spolužačku z gymplu. A byť byla Zdena vždy velmi neoblíbená, v tu danou chvíli mi to ani moc nevadilo. A to byla možná chyba.

Překvapovala mě

Byla sice objednaná přede mnou, ale hned se nabídla, že na mě počká a zajdeme si na kávu. Její nabídku jsem přijala částečně z nostalgie a taky možná ze zvědavosti. Určitě ne proto, že bych si připadala osamělá? Ne.

Naopak jsem byla v té době dost unavená z lidí, kteří po mě stále jen něco chtěli. A Zdena vypadala, že nechce nic. Zašli jsme do cukrárny kousek od ordinace. Zdena se rozvykládala, ani mě ke slovu nepustila. I za to jsem jí byla celkem vděčná.

Bylo příjemné nechat se jednou bavit někým jiným. Vyprávěla dost vtipně, občas svoji řeč proložila nějakým rýpancem, ale vcelku se tvářila jako královna nadhledu.

Byla jsem naivní

Dělala, jako bychom byly nejlepší kamarádky odnepaměti. A to mě tedy docela překvapovalo. Ale nechtěla jsem vytahovat dávná příkoří. Začala mě vyhledávat čím dál víc. Později mě dokonce začala „navštěvovat“. Neohlášeně.

Zazvonila a stála na chodbě s koláčem v ruce se slovy: „Jdu ti udělat společnost.“ A já, stará hlupačka, měla radost. Konečně někdo, kdo mi věnuje čas.

Po letech vdovství, po dětech, které se ozvou jen když něco potřebují, mi připadala jako záblesk něčeho barevného. Jenže barevné bylo jen balení.

Na všechno měla svůj názor

Pomalu, ale jistě se mi začala vměšovat do života. Napřed to začalo jen malými připomínkami k mé osobě nebo k mému bytu: „To křeslo ti kazí záda. Ten koberec je jako z domova důchodců.“ Říkala to se smíchem, ale člověk si najednou připadá jako ubožák.

Vzala mi z ruky hrnek a řekla: „Počkej, já ti to umyju, vždyť ho máš celý upatlaný.“ Najednou se mnou jednala, jako bych byla dementní. A ráda bych vyzdvihla, že ona mě k sobě ani nepozvala. Vlastně jsem si po nějaké době uvědomila, že ani nevím, kde bydlí!

Začala na mě útočit

Po pár týdnech začala být náladová. Když jsem jí nezvedla telefon, volala pětkrát za sebou. Když jsem řekla, že nemůžu na její „dýchánek“, psala mi, že jí kazím den. Nakonec mi přišla skoro výhružná zpráva:

„Stejně tě všichni jednou opustí!“ Najednou mi došlo, že z nás dvou je ona ta nešťastná, která je osamělá a všichni ji opustili. Bylo mi jí líto, ale už jsem nechtěla zachraňovat nikoho, kdo nechce být zachráněn.

Přesto jsem ji nedokázala úplně odstřihnout. Vrchol přišel, když u mě přespala po skleničce vína a ráno se probudila a řekla: „V noci jsem si uvědomila, že bychom mohly žít spolu. Rozumíme si.“

Začala jsem se jí vyhýbat

Vyrazila mi tím dech, ale pokračovala. „Já bych vařila, ty bys uklízela a nemusíme čekat, až někdo zavolá.“ Úplně mi tím vyrazila dech. Zůstala jsem jak opařená. Ta věta mě vyplašila víc než cokoliv jiného. Ne proto, že bych se bála.

Ale proto, že v té větě nebyla vřelost nebo nějaká náklonnost. Byla v ní potřeba. Hlad. A pro mě vězení. Začala jsem se jí vyhýbat. Psala mi dlouhé SMS.

Jak jsem krutá. Jak jsem sobecká. A že prý jednou budu litovat. Že už mi nikdo nikdy nebude nosit koláče a opravovat žárovky. Bylo to směšné. A zároveň zraňující.

Vlezla mi až do bytu

Jednou jsem přišla domů a na stole ležel lístek. „Byla jsem tady. Už asi naposled. Sbohem, přítelkyně.

Děkuju za chvíle, kdy jsi ještě měla srdce.“ Podepsala se jako „Z.“ Vyměnila jsem zámek, protože jsem si vzpomněla, že jsem jí klíč jednou půjčila a ona mi ho „zapomněla“ vrátit. A pak jsem si sedla a brečela. Ne kvůli ní. Ale kvůli sobě.

Že jsem si zase nechala vtrhnout do života někoho, kdo mě chtěl jen využít. Kdo si mě chtěl osedlat. Další člověk, který se jen tvářil jako přítel, ve skutečnosti ale na mě chtěl jen parazitovat.

Až tehdy jsem se začala zajímat, kde a jak vlastně Zdena žije. Bydlela v domově důchodců. Samozřejmě, že tam měla s ostatními jen problémy, tak se jí v hlavě urodil plán, jak se odtamtud dostat.

Potvora z gymplu

Naučila mě ale něco cenného: že některé ženy nejsou kamarádky, ale konkurentky. Že slušnost a empatie nejsou totéž. Díky téhle potvoře jsem si ale uvědomila jednu věc.

Být sama neznamená totéž jako být osamělá. A já jsem sama ráda. Konečně vím, že když je ticho v bytě, není to prázdno, ale je to klid, svoboda a bezpečí.

Judita R. (63), Kolín