Nikdy na ten sen nezapomenu. Spatřila jsem bledou tvář svého umírajícího táty a vzápětí do dveří vstoupil egyptský bůh smrti – Anubis.
Rodiče provozovali kousek od Písku malou restauraci. V patře měli byt a já se tam nastěhovala v době, kdy jsem utekla od svého záletného muže i s naším malým dítětem. Bylo mi tenkrát osmadvacet. Na rozdíl od jiných nešťastných žen jsem ale měla kam jít.
U rodičů jsem vždy nalezla nejen zázemí, ale také pochopení. Navíc byla moje maminka ochotná pohlídat mi občas dceru, takže jsem mohla jednou za čas mezi kamarádky do města.
Posedlý Egyptem
Žilo se mi s mými rodiči a malou dcerkou docela hezky. Jen můj táta občas trápil mě i mámu, hodně pil, jako hospodský měl k alkoholu prostě blízko. Když mu ale zjistili cukrovku, lekl se a přestal pít a kouřit úplně. Stal se z něj jiný člověk.
Začal naopak hodně číst a byl úplně posedlý starým Egyptem. Na dovolenou tam jezdil dvakrát do roka a užíval si výlety. Pořád něco studoval. Jednoho večera se ale táta hodně přejedl, konaly se totiž v jeho restauraci vepřové hody a ani on nemohl odolat. Když už nepil a nekouřil, alespoň jídla si dopřával dosyta.
Tvář otce
Druhý den měl jít k lékaři na preventivní prohlídku. Někdo mu poradil, ať si dá na noc dva koňaky, že mu to prý srazí hladinu cukru v krvi. Byla jsem u toho, když je pil. Po prvním panáku ale úplně zbledl a po druhém se strašlivě otřásl.
Lekla jsem se a řekla mu, ať to nepije, že mu to nesrazí cukr, ale srazí ho to leda tak do hrobu. On se tomu jen zasmál, dal mi pusu a šel spát. V noci se ale tátovi udělalo zle. Moc zle. Musely jsme s mámou zavolat doktora, kterému se tátův stav vůbec nelíbil.
Ještě tu noc odvezla tátu sanitka do nemocnice. Následující den ráno zemřel. Přesně v tu chvíli, kdy odešel na věčnost, jsem měla živý sen. Ve spánku se mi zjevila bílá tvář otce. V tu chvíli jsem slyšela, jak někde řinčí rozbité sklo.
Najednou se otevřely dveře a vstoupil Anubis, egyptský strážce mrtvých duší. Byl to člověk se šakalí hlavou, vysoký až ke stropu a koukal na mě rudýma, krvavýma očima.
Když jsem ho viděla, strašně jsem se vyděsila a z polospánku začala křičet: „Mami! Mami!“ Znovu se mi zjevila bledá tvář táty a slyšela jsem tlukot jeho srdce, které začalo ztrácet rytmus, až úplně utichlo…
Telefonát
Do toho jsem zaslechla, jak mě otec volá jménem. Vyskočila jsem z postele a běžela do pokoje k matce. Vzbudila jsem ji a celá ubrečená jí řekla, že táta zemřel. Ona mi na to ale v klidu odpověděla: „Proboha, Leničko, vzpamatuj se. Táta bude v pořádku.
Je sice v nemocnici, ale máme za ním jít přece dneska na návštěvu.“ Ujistila mě, že se mi jen zdála ošklivá noční můra, která nemá s realitou pranic společného. V půl sedmé ráno ale zazvonil telefon. Když ho máma zvedla, jen mlčela a poslouchala.
Ani mi nemusela říkat, co za telefonát to je. Věděla jsem, že volají z nemocnice, že táta už není naživu. To, co se mi tu noc zdálo, si neumím normálním rozumem vysvětlit.
Viděla jsem ve snu, jak si přišel pro tatínkovu duši sám velký Anubis, staroegyptský bůh smrti, o němž mi táta kdysi vyprávěl.
Lenka (62), Písecko
