Cítila jsem se strašně zbytečná, seděla jsem celé dny doma a nudila se. Musela jsem něco vymyslet. Byl to ale nejhloupější nápad v mém životě.

Dobře jsem se vdala. Krásný dům, pracovitý muž, žádné povinnosti, to byl můj život. Své zaměstnání jsem opustila hned, jak jsem otěhotněla. Manžel Lukáš chodíval z práce pozdě a moje kamarádky neměly tolik času jako já, takže jsem většinu času byla sama.

Jak já se těšila, až se narodí Eliška! A pak se to stalo. Naše krásná a zdravá holčička ležela v postýlce a já si v koutku duše v velkým pocitem viny uvědomovala, že mě mateřská láska nenaplňuje.

Něco nového

Cítila jsem se jako ta nejhorší máma. Propadala jsem navíc depresím z osamělosti a totální neužitečnosti. Kdybych umřela, nikomu bych nechyběla, jen tomu děcku. Jednou, když jsem byla na nákupu, mi pokladní u kasy zapomněla započítat balenou vodu.

Došlo mi to, až když jsem nákup nakládala do auta. A najednou přišel ten pocit radosti! Konečně jsem „vydělala“ nějaké peníze, konečně se něco nového v mém životě událo.

Když jsem vzápětí v drogerii sebrala lak na nehty, strachy mi srdce bušilo až v krku. Ale nikdo se na mě ani nepodíval. Bylo to tak nové, tak vzrušující.

Ta ostuda!

Začala jsem krást pravidelně. Peněz jsem měla od manžela dost a všechno si mohla koupit, ale tomu adrenalinu nešlo odolat! Během roku jsem toho domů nanosila tolik, že bych si mohla otevřít vlastní obchod. Jednoho dne ale spadla klec.

Malá seděla v nákupním vozíku a já zrovna sebrala sadu holicích žiletek. Doma jsem jich už měla spoustu. Nemohla jsem ale z obchodu odejít bez úlovku. Už to bylo jako droga! U kasy jsem zaplatila a prošla kontrolním rámem, který mě vždy nechal na pokoji.

Tentokrát ale začal vřískat jako na lesy. Zatmělo se mi před očima. „Paní, mohla byste jít s námi?“ řekl muž z ostrahy. Tak takový adrenalin už byl trochu moc! „Naše detektory ukázaly, že máte něco, co jste nezaplatila,“ pokračoval s kamennou tváří.

„To rozhodně nemám,“ tvrdila jsem a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Klepala jsem se jako odsouzenec na smrt. Když jsem odevzdala tašku a bundu k prohlídce, rozplakala jsem se. Všichni v obchodě na mě zírali s velkými otazníky v očích.

„Proč jste to vzala?“ zeptala se prodavačka a já nevěděla, co odpovědět. Že mám díky tomu pocit, že opravdu žiju? Že jsem něco dokázala? A tak jsem mlčela a brečela.

„Mami, domů,“ tahala mě dcera za svetr. „Sepíšeme to jako přestupek, zaplatíte pokutu a můžete jít,“ řekl přivolaný policista a já snad nikdy v životě nikomu nedávala peníze raději.

Už nikdy

Stále dokola jsem si v hlavě opakovala: „Já jsem kleptomanka! Co když mě tam viděl někdo z ulice? Co když se to dozví manžel?“ Ne, to se nesmí stát. Krást už nesmím, i kdyby mě trápilo sebevětší nutkání. Musím si najít nějakou náhražku.

Tou náhražkou se stal úvazek na dva dny v týdnu v jedné kanceláři. Práce mě zachránila. Lukáš naštěstí dodnes netuší, co mě tenkrát tak rychle přimělo k návratu do práce.

Libuše (63), Ostrava