V den, kdy přítel tu strašlivou bestii přinesl domů, se nám život obrátil naruby. Ta kytka byla nebezpečná.
Nikdy bych nevěřila, že mohou rostliny žárlit. To, co se mi ale stalo, mě přesvědčilo o tom, že i ony dokážou cítit, milovat a také nenávidět.
Nevím, co to bylo za rostlinu, přítel si ji přivezl z jedné ze svých cest na jiný kontinent jako malou sazeničku, což se samozřejmě nesmí, ale on to dělal běžně.
Moji zvířecí miláčci
Rostliny byly jeho velkým koníčkem. Na straně druhé neměl porozumění pro zvířata. Já byla opak. Měla jsem doma dvě kočky a gekona. A ti uměli žárlit! Jakmile uviděli přítele ve dveřích, okamžitě pochopili, že to je ten, kdo paničce krade srdce.
A šli po něm. Kočky měly vypracovanou neuvěřitelnou taktiku. Jedna útočila zespoda na nohy, druhá shora na obličej. A když se přítel přiblížil k teráriu vyštěkl na něj gekon.
Oslovoval tu rostlinu jménem!
Rostlina rostla neuvěřitelně rychle, měla dlouhé úzké listy a na jejich konci dlouhý trn. V krátké době dosáhla téměř mé výšky. Připadalo mi legrační, jak kolem ní přítel každý den poskakoval, povídal si s ní, něžně ji oslovoval jménem, které jí dal.
Tehdy jsem měla dovolenou a pobývala v jeho bytě několik dní. Každý den ráno jsme posnídali, přítel odešel do práce a já ho kolem páté vyhlížela z okna. A to bylo hned vedle „Adély“. Třetí den jsem zjistila, že mě bolí levé stehno.
Objevila jsem na něm několik bodných ranek. Přemýšlela jsem, jaké zvíře to mohlo udělat. Až mi to došlo následující den. Místo už bylo tak citlivé, že jsem zaregistrovala bolest okamžitě. List „Adély“ byl zabodnutý do mého stehna. Bylo to od ní!
Říkala jsem si, že to je moje chyba. Běhám po bytě jako potrefená a nevyhnu se kytce. A tak jsem si dala následující den pozor. Obcházela jsem rostlinu obloukem, a když jsem šla vyhlížet miláčka z okna, postavila jsem se do dostatečné vzdálenosti od květináče.
Zaútočila na mě!
Jenže ouha! Najednou stejné bodnutí a stejná bolest. Překvapeně jsem se otočila po květině a zděsila jsem se. Jeden z listů byl napnutý ke mně, aby osten dosáhl, a květináč byl dokonce nakloněný, jak se ta rostlina snažila.
Kdyby ta zatracená kytka mohla vyskočit a vrhnout se na mě, tak by to udělala. V hrůze jsem si vytrhla trn z nohy, přeběhla přes gauč, kolem ní jsem se neodvážila, a zamkla se v ložnici. Tam mě také můj přítel našel.
Od té chvíle jsem se nejen ke květině nepřiblížila, ale odmítala jsem s ní sdílet byt – aby se náhodou ke mně nepřiplazila i s květináčem. Jak osud rostliny skončil, nevím, záhy nato jsem se s přítelem rozešla.
Jiřina H. (57), Písek