Odcházela jsem z kavárny, když mě neznámý muž náhle oslovil. A následně mi začal vyprávět můj životní příběh.

Od jisté doby věřím a jsem přesvědčená o tom, že tělo po smrti zmizí, ale naše duše přetrvává dál. Můj dávný milovaný se totiž převtělil do jiného člověka! Jak jinak si to vysvětlit? Odkud mohl dotyčný muž znát o mé první lásce tolik podrobností? Je možné, že si vzpomínky na minulé životy s sebou nese i nová lidská duše?

Sama, ale spokojená

Můj soukromý život se příliš nepovedl. Dvakrát jsem se vdala, dvakrát jsem se rozvedla. Žádného partnera jsem po svém boku neměla. Žila jsem sama. Měla jsem jen syna z prvního manželství, ten už byl dospělý a měl svoji vlastní rodinu.

Pravidelně jsme se navštěvovali a vzájemně jsme dobře vycházeli. Nemohla jsem si na nic úplně stěžovat, žilo se mi celkem dobře. V podstatě mi vlastně skoro nic nechybělo.

Vypadala jsem dobře

Díky dědictví po rodičích jsem byla i dobře finančně zajištěná. Bylo mi už přes šedesát, ale udržovala jsem se, a tak mi většinou každý hádal o pár let méně, což mě samozřejmě těšilo.

Občas tak na mně ulpělo i oko muže o generaci mladšího, což mi pochopitelně lichotilo. Nijak mě proto nepřekvapilo, když jsem jednoho dne v kavárně zjistila, že se na mě dívá mladší muž u vedlejšího stolku.

Intuice mi správně napověděla

Hleděl mým směrem natolik pronikavě, až jsem pocítila nutnost nějak na to reagovat. Nemohlo mu být více než třicet let. Podívala jsem se mu do očí, ale on neuhnul a hleděl upřeně dál.

Neuvědomovala jsem si, že by mi byl něčím povědomý, ale intuitivně jsem pocítila, že něco společného asi máme.

Oslovil mě jménem!

Zkusila jsem se přátelsky pousmát, muž si však zachoval vážnou tvář. Oči odvrátil až po dlouhé chvíli, čímž mě trochu zklamal. Zaplatila jsem a odcházela z kavárny s tím, že už ho určitě nikdy neuvidím.

Když jsem však procházela kolem jeho stolku, potichu vyslovil mé křestní jméno. Zůstala jsem překvapeně stát. Musel mě tedy odněkud znát, ale odkud? Ať jsem ve své paměti pátrala sebevíc, nemohla jsem přijít na to, kdo je dotyčný zač. Probudilo to ve mně ale samozřejmě zvědavost.

Moje první velká láska

Zeptala jsem se toho muže, kde jsme se předtím potkali. Neodpověděl hned, ale jeho tvář dost posmutněla. Potom řekl, že už je to hrozně dávno a že když mi to poví, nebudu mu věřit. Vybídla jsem ho, ať mluví. Chtěl vědět, jestli si pamatuji na Aleše Procházku.

Hrklo ve mně a po těle mi přejel mráz. Odkud by mohl znát to jméno? Aleš byl kdysi mojí první velkou láskou, když jsem začala chodit na střední školu. Bydlel nedaleko nás a bylo mu o rok víc.

Osud bolestivě zasáhl

Prožila jsem s ním krásný vztah. Výborně jsme si spolu rozuměli, měli jsme společné zájmy, chodili jsme do kina, do cukrárny na zmrzlinu nebo na procházky kolem rybníka. Představovala jsem si, že si Aleše jednou vezmu za muže a budeme mít velkou rodinu.

Třeba by k tomu skutečně došlo, jenže zapracoval krutý osud. Aleš odjel s rodiči na dovolenou do ciziny. Po cestě do nich narazilo nákladní auto. Můj kluk jako jediný nepřežil.

Další vztahy jsem odmítala

Z jeho nečekané smrti jsem se úplně sesypala. Život pro mě najednou ztratil smysl. Budoucnost, kterou jsme si plánovali, byla náhle pryč. Vzpamatovávala jsem se hodně dlouho a až do maturity jsem odmítala jakékoliv další vztahy.

Vyprávěl mi o důvěrných věcech

Co ale může o Alešovi vědět tenhle neznámý muž v kavárně? Mojí první domněnkou bylo, že se třeba jedná o nějakého kamaráda nebo vzdáleného příbuzného. Nijak se ovšem mé první lásce fyzicky nepodobal.

Zeptala jsem se tedy přímo, odkud zná muž mé jméno a jak ví o Alešovi. Neodpověděl mi na rovinu. Místo toho mi začal povídat o nejrůznějších věcech, které se kdysi odehrály mezi mnou a Alešem. Nikdo jiný o nich nemohl vědět!

Narodil se znovu v jiném těle?

Byla jsem z toho naprosto v šoku. To se ještě znásobilo, když mě ten neznámý oslovil přezdívkou, kterou mi tenkrát Aleš říkal. Náhle mi to začalo být jasné. Se slzami v očích jsem chtěla vědět, jestli mluvím s Alešem, který se znovu narodil v jiném těle. Opět jsem nedostala přímou odpověď, muž se pouze smutně usmál.

Potkám ho ještě?

Přála jsem si, aby mluvil dál, ale on se omluvil s tím, že už spěchá. Neměla jsem v sobě sílu zastavit ho. Byla jsem tím vším úplně zkoprnělá, šokovaná, že jsem se nezmohla ani na pouhé „ahoj“. Tehdy to bylo poprvé a naposledy, co jsem ho viděla.

Od té doby uběhlo už několik let, ale já jsem přesvědčená o tom, že smrt není nikdy definitivní a v nějaké další podobě se vracíme na svět zpátky. Třeba ke mně ještě bude osud milosrdný a dopřeje mi s Alešem v jeho nové podobě další setkání. Moc bych si to přála.

Štěpánka V. (65), Jihlava