Přání o rodinném domku se mi nakonec splnilo. Jednou odpoledne jsem na zahradě zažila něco, co mi vlilo novou krev do žil.

Celý život jsem toužila po rodinném domě s terasou a velkou zahradou. Jenže dlouho vše nasvědčovalo tomu, že se mi tento sen nikdy nesplní. Manžel Jirka totiž na moje návrhy na luxusní bydlení v klidném prostředí vždy reagoval zamítavě.

Tvrdil, že je na takovém baráku spousta práce, a kdesi cosi. Řadu let jsme tedy spolu a posléze i s dvěma dětmi žili v bytě 3+1, který se nacházel na rušném sídlišti, kde možností na odpočinek příliš nebylo.

Stěhování

Když však naše ratolesti odrostly, odstěhovaly se od nás a založily rodiny, myšlenku na vlastní dům někde v přírodě jsem znovu vzkřísila. Dali jsme si tehdy s Jirkou dobré víno, byli jsme už trochu v náladě a já to na něj znovu zkusila.

Čekala jsem jako vždy zápornou odpověď, k mému úžasu se však nechal obměkčit a ke stěhování svolil. Byla jsem šokovaná a hned začala hledat vhodný pozemek. Po pár měsících jsem ho našla v jedné příměstské části, jež na mě po prohlídce působila jako oáza klidu.

Jirkovi se tam také líbilo, což mě hřálo u srdce. Dům nám stavěli něco málo přes rok, a když ho dokončili, byla jsem štěstím bez sebe. Stěhování sice nesnáším, ale tentokrát jsem se na něj vyloženě těšila.

Proběhlo relativně v klidu, a jakmile jsme se v novém domově zabydleli, ocitla jsem se na vrcholu blaha. Bylo tehdy zrovna jaro a podvečery strávené na zahradě měly svoje kouzlo. Jedno krásné odpoledne se však stalo něco zvláštního.

Manžel vyrazil na návštěvu za kamarádem a já zůstala doma sama. Venku panovaly příjemné teploty, vítr skoro nefoukal, takže jsem si řekla, že si na zahradě rozložím křeslo a budu relaxovat. Vzala jsem i jedno pro Jirku, až se vrátí.

Natáhla jsem se a rozhlížela se po zahradě. Nevím, zda jsem na okamžik na sluníčku neusnula, ale když jsem se zadívala na křeslo vedle sebe, zcela zřetelně jsem na něm spatřila sedět ženskou postavu.

Mrtvá matka!

Zůstala jsem na ni zírat jako omámená. Zřetelně jsem v ní rozpoznala svoji matku, která zemřela přesně před deseti lety. Spokojeně na mě koukala a usmívala se, jako by mi chtěla říct:

„Holka, tvoje velké přání se ti konečně splnilo!“ Když jsem se vzpamatovala a chtěla se jí dotknout, náhle se rozplynula. Hleděla jsem do prázdna, až se najednou otevřela branka a na zahradu vstoupil Jirka. Když uviděl můj výraz ve tváři, ptal se, co se stalo.

Nebyla jsem ale schopná mu nic racionálně vysvětlit. Možná jsem měla halucinace nebo jsem jen fantazírovala. Ale můžu s čistým svědomím říct, že jsem maminku opravdu viděla.

Od té doby se mi už sice nezjevila, přesto mě tahle událost pozitivně ovlivnila. Nalila mi čerstvou krev do žil, jsem teď plná energie. Vím, že na mě maminka shora dohlíží a nový dům mi schválila.

Naďa B. (62), Morava