Šedesátka už mi klepe na dveře. Vnoučata nemám a ani mít nebudu, sama jsem totiž nikdy neměla děti. Tolik jsem však chtěla.
Jmenoval se Ondřej a byl jen o pár měsíců starší než já. Bydlel nedaleko od nás a znali jsme se snad odmalička.
Pokud mi ještě paměť dovolí dostat se do našich školních let, vidím tlupu veselých rošťáků, mezi nimi okatou černovlasou holčičku se dvěma copy a modrookého hubeného kluka s brýlemi. Mě a Ondřeje. Už tehdy jsme bývali často spolu.
Jak mu říct o svých citech?
Když se rok s rokem sešel, stala se ze mě slečna a z Ondřeje kluk na ženění. Líbil se mi. Ani ne proto, jak vypadal, vždyť jsem ho znala jako svoje boty a jeho obličej mi přišel tak známý, jako bych s ním žila snad od narození.
Když se ale holky začaly poohlížet po nápadnících, zjistila jsem, že mám asi Ondru ráda. Jenže jak vyjádřit klukovi lásku? Ani dnes, v době moderních technologií, smsek a chatů, to není jistě jednoduché, tehdy to všechno bylo ještě tak tisíckrát složitější.
Už jen samotný fakt, že by měla slečna něco vyjadřovat mladému pánovi, dávat mu najevo své sympatie, byl nemístný. Přípustné bylo volit pouze opačný postup.
Čekat tedy, přijde-li mladý muž a vyzve dámu ať už jen k příjemné procházce, tak klidně i do společného života.
Bohužel se často stávalo, že mladý muž nenašel dost odvahy, mladá slečna, ač odvahu měla, tak ji vyjádřit nemohla – a ze vztahu ani kamarádství nebylo nic.
Touha po rodině
Asi jsem byla tehdy hodně silná a emancipovaná, jinak si nedovedu vysvětlit, kde jsem sebrala odvahu, abych mu řekla pravdu. „Ondro, ty nevidíš, že tě mám ráda?“ vypadlo ze mě jednoho večera.
„Taky tě mám moc rád,“ řekl na to hned a ani jsem ho nemusela pobízet k prvnímu políbení. Začali jsme spolu chodit a bylo to fajn. Cítila jsem, že Ondřej je ten správný chlap a budoucí otec mých potomků.
„Chtěla bych mít s tebou děti,“ řekla jsem jednou se stejnou odvahou, s jakou jsem mu kdysi oznamovala, že k němu něco cítím. Ticho, které následovalo, však slyším dodnes. Po nekonečném čekání přišla odpověď.
„Ne. Já nechci,“ vypadlo z mého milovaného Ondřeje. Prý si na děti připadá ještě mladý a vlastně si prý není vůbec jistý, zda jsem pro něj ta pravá.
Zůstala jsem sama
Větší bolest jsem nikdy nezažila. Utekla jsem s pláčem do kouta. Ani se mě nesnažil moc utěšovat. Vlastně jsme se pár dní nato definitivně rozešli. Já jsem nebyla schopná dalšího vztahu, pokoušela jsem se mnohokrát, ale nešlo to.
Možná, kdybych tehdy mlčela a nechala jednat jeho. Ondřeje jsem nikdy milovat nepřestala. Byl jedinou opravdovou láskou mého života.
Alice M. (59), Teplice
