S Janem jsme se seznámili v práci. Často jsme spolupracovali, takže se nikdo nedivil, když mezi námi přeskočila jiskra.

Když se mi vyznal ze svých citů s prosbou, jestli s ním chci chodit, odpověděla jsem: „Ano, ale pokud nám to vydrží pět let, požádáš mě o ruku,“ řekla jsem a on se na mě nechápavě podíval. Oběma nám totiž táhlo na šedesát.

Pokud spolu zůstaneme, jistě nás čekají nemoci. Nechci si jednou připadat cizí, až budu chtít vědět, jak na tom můj muž je. „Samozřejmě! Ještě že myslíš na vše,“ popadl mě do náruče a dlouze mě políbil. Asi doufal, že na svou podmínku jednou zapomenu.

Plánovali jsme budoucnost

Každý rok, když jsme slavili výročí, jsem si v hlavě odškrtla imaginární datum. První rok jsme spolu byli na dálku. Každý ve svém. Těsně před druhým výročím jsme spolu začali bydlet.

Myslím, že naše soužití bylo prakticky bez mráčku. Měli jsme společné koníčky i každý ty své vlastní. Byli jsme spolu rádi, ale stejně tak jsme si dokázali dávat svobodu a prostor jen sami pro sebe.

Dokonce jsme si společně plánovali, co budeme podnikat v důchodu, který se nám oběma už blížil. Přemýšleli jsme o domku v přírodě. To pro mne podstatné ale stále nepřicházelo!

Odškrtávala jsem roky

Na třetí výročí dokonce zapomněl. Zpětně se mi pak omlouval a dostala jsem obrovskou kytici rudých růží. Na naše čtvrté výročí nás vzal na krásnou exotickou dovolenou k moři. Věřila jsem, že možná přímo tady si řekneme své ano.

Ale ani tam jsme se nezasnoubili. Neměla jsem pocit, že by se měl ještě o čem rozhodovat nebo že by měl váhat. Vždyť ani jeden z nás neměl rodinu, nešlo o to, že by tedy naší svatbou mohl někdo trpět.

A naše páté výročí se neodvratně blížilo a Jan ne a ne dostát slibu. Trhalo mi to srdce, protože jsem ho opravdu milovala, ale jak se ono datum blížilo, uvědomovala jsem si, že on svůj slib dodržet nechce.

A já zase nebudu dělat pečovatelku a starat se o chlapa aniž bych měla vyhlídky na vdovský důchod.

Pak nastal osudný den

Šli jsme do romantické restaurace, Jan měl oblek, držel v ruce velkou kytici. Dali jsme si dobrou večeři a příjemně si popovídali. Ale z jeho strany ani náznak kroku, na který jsem čekala. Ujala jsem se tedy slova:

„Dneska to je pět let, co jsme spolu,“ začala jsem na konci večeře, když už jsme se chystali odejít, „bydlíme spolu, známe se přes sedm let, jsme tu pro sebe v dobrém i ve zlém, ale i tak pořád nejsme svoji. Mám pocit, že náš vztah nechceš stvrdit svatbou.“

Koukal vyjeveně a začal se bránit s tím, že trvám na hloupé formalitě a on se rozhodně na umírání ještě necítí. Rozešli jsme se. Mně se vede dobře. Jen s Janem to jde v poslední době nějak z kopce…

Martina V. (64), Ostrava