Vyrůstala jsem jen s mámou, táta zemřel, když jsem byla ještě miminko. Neměla jsem ani tušení, že někde po světě běhá moje sestra. Moje dvojče!

Neměla jsem bratříčka ani sestřičku, tak jsem si to vynahrazovala kamarády. Těch jsem měla spoustu. S Alicí jsme byly jako ségry, a vydrželo nám to do dospělosti. O prázdninách, po druháku na střední, jsme vyrazily do Ostravy.

Proběhly jsme obchody a pak se usadily na lavičce a pozorovaly lidi kolem. Alice najednou vyjekla překvapením: „Podívej se na tu holku v modrých šatech!“ Přímo kolem nás procházela slečna, jako by mi z oka vypadla! I ona se na mě podívala s úžasem.

Ta podoba

Moc jsme se té náhodě smály a nejvíce se bavila Alice. Dělala vtípky na mého otce, s kým se prý kdysi asi zatoulal… S tou neznámou dívkou jsme si vyměnily čísla telefonu. Když jsem přijela domů, už jsem měla vzkaz, že volala nějaká Ivanka.

Hned jsem jí zavolala zpět. A čekalo nás další překvapení. Nebyly jsme si jenom podobné, byly jsme také narozené ve stejný den, jen já vyrůstala s matkou v Havířově a ona s babičkou v Ostravě.

Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem to řekla mámě. Vyslechla mě s kamennou tváří, vůbec se nesmála jako já. Tak uběhl týden a v sobotu přijela návštěva.

Proč mi to neřekla?

Ivana se na rozdíl ode mě dozvěděla od babičky pravdu hned. Byly jsme dvojčata. Po smrti táty si nás matka s babičkou rozdělily, protože máma neměla dost peněz, aby se mohla starat o dvojčata. Ale pak se s babičkou rozhádaly a dlouhá léta spolu nemluvily.

Kvůli jejich uraženosti jsme se sestrou přišly o společné dětství! Osud nás naštěstí svedl dohromady. Babička už tehdy byla nemocná a bála se o Ivanu, co s ní bude, když zemře. Tak v sobě našla sílu za mou matkou přijet. Usmířily se. Od té doby je Ivana nedílnou součástí mého života.

Irena (65), Havířov