Jako chudí novomanželé jsme byli vděční za každý kousek nábytku. Do bytu jsme si tak nasadili nebezpečného démona.

Nebyli jsme na tom finančně dobře. Jako každý, kdo v manželství začíná. Zařízení do bytu jsme dostali od známých a příbuzných a počítali s tím, že si postupně pořídíme věci nové.

Šlo to pomaleji, než jsme chtěli, a tak se nám televize od rodičů porouchala dříve, než jsme stihli ušetřit na novou.

Dali jsme tomu čas

Říkali jsme si, že to bez ní nějaký čas vydržíme, sousedka nám ale nabídla, že si můžeme na její půdě nějakou vybrat. Měla jich několik, které ještě jakžtakž fungovaly.

Na půdě bylo tolik úžasných věcí! Jakmile manžel půdu uviděl, běžel pro fotoaparát, aby si prostor vyfotografoval. A já mu pózovala.

Jako očarovaní

Jak jsme tak přesouvali věci a krabice, najednou jsme ji uviděli. Televizi starší než ty ostatní. Něco nás na ní fascinovalo. Manžel se zeptal sousedky, zda televize funguje. Zarazila se, a pak po chvíli zamyšlení váhavě řekla, že ano.

Ani nevíme, jak jsme ten večer usnuli. Oběma se nám zdály zvláštní sny, ráno jsme si z nich nedokázali nic vybavit, zato jsme měli zvláštní pocit. Těžko se nám vstávalo a potáceli jsme se po pokoji. Tak tomu bylo i následující den a další.

Naše únava se prohlubovala, večery jsme trávili u televize – jen jsme otevřeli dveře, už jsme ji museli pustit. A co hůře? Jako uhranutí jsme pustili televizi ráno hned, jak jsme se probudili. A pak nedokázali jít do práce.

Ruce na obrazovce

Narůstala absence v práci, a pokud jsme do ní dorazili, nedokázali jsme se soustředit. Hrozilo, že přijdeme o místo. Oba jsme cítili, že se řítíme do propasti. Až nám pomohla náhoda. Vlastně manželův bratr. Oba měli společného koníčka – fotografování.

Protože měl švagr doma lepší vybavení, vyvolal si film z půdy manžel u něj. Fotky ale už nezvětšoval. A tak to udělal švagr. A něco ho na nich zaujalo. Na několika snímcích byla naše televize.

Co ale více? Na obrazovce byly naprosto zřetelně znát ruce. Mohl to být obtisk, ovšem kdyby na každé z fotek nebyly dlaně umístěny v jiné poloze.

Přízrak se bránil

Když nám tohle švagr ukázal, polila nás hrůza. Naše problémy začaly přesně ve chvíli, kdy jsme si televizi přinesli. Manžel vyskočil a spolu s bratrem se chopili přístroje. V tu chvíli blikla žárovka a před nosem se jim zabouchly dveře do předsíně.

„Vyhoďte ji z okna!“ začala jsem hystericky ječet. Manžel vytáhl ze skříně prostěradlo, vhodil televizi do něj a s bratrem ji vlekli k autu. Ani jsme se nedivili, že vzdorovalo nastartovat. Televizi jsme nakonec dopravili na skládku, kde jsme ji zakopali. Pro jistotu.

Eliška P. (61), Děčín