V bytě na balkoně jsem vídala papouška. Myslela jsem, že někomu ulétl, pak jsem na něj ale narazila na hřbitově – vedle svého hrobu!
Manžel byl tehdy na chalupě, po celodenním sobotním úklidu jsem si sedla se sklenkou vína na balkon a relaxovala. Vtom se odněkud snesl pták, uslyšela jsem tlukot křídel a automaticky stáhla hlavu mezi ramena. Myslela jsem si, že to je nějaký holub.
Jenomže přímo přede mnou se objevil nádherně barevný papoušek. Sedl si na zábradlí a pozoroval mě. Začala jsem na něj mluvit, myslela jsem, že někomu ulétl z bytu. Vyfotila jsem ho s tím, že vyvěsím snímek na internetu, aby ho majitel našel.
Čekal tam na mě
Jenže jak ho odchytnout? Jakmile jsem se k němu chtěla přiblížit, odlétl kousek dál. Nechtěla jsem ho vyplašit, a tak jsme tam pak spolu mlčky seděli a dělali jeden druhému společnost. Když se setmělo, odněkud z kostela se ozvaly zvony a papoušek odlétl.
Nikdo se mi na zprávu o papouškovi neozýval, a jelikož se pták nevracel, přestala jsem na něj myslet. Jenomže o měsíc později jsem nemohla dospat, vstala brzy ráno a ostatní ještě spali.
Potichu jsem si vylezla s kávou na balkon a chtěla si tam pozorovat probouzející se město. Najednou jsem se lekla, papoušek seděl přímo na židli, jako by tam na mě čekal.
Jenom moje fantazie?
Tentokrát šel blíž. Vůbec se mě nebál, jako by mi důvěřoval. Zvláštní bylo, že jsem ho spatřila pokaždé ve chvíli, kdy jsem byla sama. Copak jsem si toho ptáka vybájila? Nejvíc mě šokovalo, když jsem ho viděla na ulici v korunách stromů.
Nikdo jiný kolem mě opeřenci nevěnoval pozornost. Možná se mi to jen zdálo, ale dala bych ruku do ohně za to, že tam proletěl právě on.
Dívala jsem se nahoru ve snaze znovu ho zahlédnout, když mě zaujalo, kam spadají některé větve. Byl to hřbitov, kterého jsem si předtím nikdy nevšimla. Něco mě přimělo jít se tam podívat.
Viděla jsem svůj vlastní hrob!
V tu ránu mě obklopil nekonečný klid přerušený jen máváním křídel. Papoušek dosedl na náhrobní kámen a já se šla podívat, komu patří. Byl to nějaký pán, jehož tvář vyrytou na náhrobním kameni jsem nepoznávala.
Na rameni měl ale přesně takového papouška, který se přede mnou natřásal v celé své kráse. První, co mě napadlo, bylo, že je to mazlíček mrtvého majitele. Jenže ten byl po smrti už padesát let. Pak můj zrak padl vedle a já uviděla něco neuvěřitelného.
Náhrobní desku s mým jménem a letošním rokem úmrtí. Všechno se se mnou zatočilo a já spadla na zem. Probral mě až křik nějaké staré dámy, která do mě šťouchala hůlkou. Podívala jsem se směrem, kde byl hrob, a místo něj spatřila sochu anděla.
Mumlala jsem cosi o vlastní smrti, takže paní zavolala záchranku. V nemocnici mě prohlédli a zjistili, že mám nemocné srdce. Na operaci došlo hned následující měsíc. Kdyby se tak nestalo, mohlo mi srdce selhat. Od té doby jsem papouška neviděla.
Adéla H. (60), Kolín
