Někdy se stane, že maminka odejde dřív, než bychom čekali. Ta moje zemřela v šedesáti letech. Pak se mi o ní začal zdát sen.

Jednoho dne přišla smutná zpráva, že moje maminka a babička mých dvou synů už není mezi námi. Velice těžko jsem se s tím vyrovnávala – a tu najednou zasáhla vyšší moc. Nebo co to vlastně bylo?

Silné pouto

S maminkou jsme měly skvělý vztah, možná i proto, že mě měla už v osmnácti letech. „S tvým tátou jsme na to skočili a brzy nato jsem tě čekala, ještě mi nebylo osmnáct, takže mě museli takzvaně zplnoletnit, abychom se mohli vzít.

Tehdy něco jako svobodná matka vůbec nepřicházelo v úvahu,“ vyprávěla mi. Ale všechno zvládli, i když se stalo něco, co nikdo nečekal – žádné další děti už mamka neměla. Přičítala to těžkému porodu, kdo ví, co za tím bylo.

Nemoci podlehla

Do jisté míry jsem následovala příkladu své matky a syny měla krátce po dvacátém roce věku. Přišlo mi to zcela přirozené, nechápu současnou generaci, která čeká s dětmi donekonečna.

Můj manžel byl pro a musím říct, že jsme si krásně žili. „Je skvělé, že už jsou kluci velcí, aspoň můžeme cestovat!“ prohlásil, když mi uhodila čtyřicítka. Kluci už byli samostatní, republika svobodná, a tak jsme si mohli plnit sny.

Vyjet třeba na safari do Afriky, jak si přál můj manžel už odmala. A pak přišla ta strašlivá zpráva – maminka zemřela. Ze dne na den byla pryč, měla těžký zápal plic a její tělo to nezvládlo.

Stále stejný sen

Moje hlava to nedokázala pobrat. Ale stalo se a já brečela a brečela. Krátce po pohřbu – maminka si přála být uložena do země – se mi o ní začalo zdát.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nešlo o sen, který se v různých obměnách opakoval a ve kterém mi říkala: „Budeš mít dcerušku, budeš mít dcerušku.“

Přišlo mi to absurdní a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Kluci už byli velcí a já rozhodně neplánovala mít po čtyřicítce ještě dítě.

Svěřila jsem se kolegyním v práci a ty mě začaly popichovat. „Měla bys otěhotnět, maminka se k tobě chce vrátit!“ Odmítala jsem to a ani jsem se nesvěřila manželovi, co kdyby to chtěl on, že? A co se nestalo – uběhlo pár měsíců a já byla těhotná.

Nemohla jsem tomu uvěřit, jako kdyby to opravdu něco shůry přivolalo. Nebo to byla moje mamka, kdo rozhodl? Dnes mám už skoro osmnáctiletou dceru. Krátce předtím, než se narodila, se mi o mamince zdálo naposledy. Smála se na mě a jakoby mi gratulovala.

Dceru jsem pojmenovala po ní – Božena – a nebudete mi to věřit, ale svoji maminku v ní vidím dnes a denně. Usmívá se jako ona, dívá se jejíma očima a má i její vlastnosti. A já věřím tomu, že se moje maminka ke mně opravdu vrátila.

Klára R. (60), Jihlava