Když můj milovaný dědeček před dvaceti lety zemřel, rozezněl se v mé hlavě jednou za rok zvuk. Pokaždé na výročí dědova úmrtí.

Na dědu mám jen krásné vzpomínky. Hrával na harmoniku, já jako malá před ním stála, a zatímco tahal vzduch do nástroje, já mačkala klávesy a tlačítka. Když jsem trochu vyrostla, daroval mi děda maličkou harmoniku. A začali jsme trénovat.

Bohužel jsem nezdědila hudební sluch. Když jsem hrála falešně, neslyšela jsem to. Ale děda byl trpělivý. Jelikož jsme s ním bydleli v rodinném domě, stačilo, abych seběhla o patro níž a mohla jsem denně trénovat.

Cvičení přineslo první ovoce, a tak jsem asi za rok mohla s dědou při domácím grilování rodině zahrát první písničku. To mi bylo šest let.

Společná záliba

S dědou mě pojila tato záliba až do jeho smrti. Děda i krásně zpíval, a tak jsme i několikrát vystupovali na různých oslavách pořádaných naší vesnicí. Nikdo jiný z rodiny o hru na harmoniku neměl zájem.

Jak děda žil krásný život, jeho odcházení bylo bolavé a smutné. Měl rakovinu a trvalo skoro rok, než zemřel. Všichni jsme se o něj starali a snažili se mu zpříjemnit čas, který mu zbýval. Děda trpěl nesnesitelnými bolestmi, které ani léky nedokázaly utlumit.

Klidný byl jen při poslechu harmoniky. Snažila jsem se, abych si každý den našla alespoň chvilku a zahrála mu jeho oblíbené písničky. Když děda zemřel, bohužel jsem u něj nebyla.

Smutná zpráva mě zastihla ve škole. Rodiče mě vyzvedli a odvezli domů. Brečela jsem celé odpoledne. V noci jsem celá zoufalá vzala harmoniku a sedla si na zahradu. Po tváři mi tekly slzy a já hrála.

Známý zvuk

Na první výročí dědova úmrtí jsme mu byli položit kytičku na hrob. Odpoledne jsme se všichni sešli a na dědu zavzpomínali. Večer jsem se začala cítit divně, bolela mě hlava, ale přikládala jsem to emočnímu vypětí. V noci mě pak vzbudil zvuk harmoniky.

Když jsem procitla, rozpoznala jsem známé tóny. V hlavě mi zněly písničky, které jsme s dědou hráli. Noční zážitek mě vyděsil, ale ráno bylo všechno v pořádku, a tak jsem svůj noční stav přičítala stresu.

Každý rok

Dodnes na dědu často vzpomínám a na výročí nezapomenu nikdy. Ani se nemusím dívat do kalendáře. Vím totiž, že v noci uslyším zvuky harmoniky. Ano, pravidelně každý rok mě v noci vzbudí zvuk, který mi zní v hlavě. Je to ta nejkrásnější hudba.

Dozvuky starých krásných časů. Vím, že za mnou přichází děda a koncertuje jen pro mě. Nemám z tohoto nadpřirozena strach. Užívám si to. Je to něco tajemného mezi mnou a dědou.

Petra N. (59), Opava