Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku.
Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat.
Beznadějně zamilovaná
Vyučila jsem se prodavačkou, a protože zrovna začínalo léto, nastoupila jsem do kiosku u přehrady. A tam jsem ho zase spatřila. Toho vysokého, černovlasého kluka, kterého jsem si všimla i loni a předloni.
Vypadal fantasticky, ale nikoli nafoukaně. Byla jsem do něho tajně zamilovaná už třetím rokem, ale bylo mi to platné jako mrtvému zimník.
Můj tajný deník o velké lásce
Když mi bylo šestnáct a potkala jsem ho u přehrady poprvé, koupila jsem si v papírnictví tlustý sešit a začala si o něm psát deník. V podstatě nebylo o čem psát, neznala jsem ani jeho jméno. Ale to pro mě nebyl žádný problém.
Říkala jsem mu Patrik a podrobně jsem popisovala, kde jsem ho potkala a kolikrát. Jednou jsme přišly s holkami k táboráku a on tam byl s několika dalšími mladíky, hráli na kytaru a zpívali. Připadalo mi, jako by se na mě skrze odlesky plamenů usmál.
Obyčejná prodavačka z kiosku
To léto, kdy jsem nastoupila do kiosku u přehrady, na mě poprvé promluvil. Pravda, sice na mě promluvil, ale ne proto, aby mě pozval na limonádu. Byla jsem přece ta prodavačka z kiosku, kdo si chtěl něco koupit, něco říct musel.
Vyvalila jsem oči a otevřela pusu. Poprvé jsem ho viděla takhle zblízka. Tmavé oči, moc hezký úsměv. Chtěl baterky do magneťáku, dvě limonády a čtyři piva. Chleba a deset klobás. „Chleba už není,“ vypravila jsem ze sebe nešťastně.
Zasmál se: „No tak se bez něj obejdeme. Horší by bylo, kdyby nebylo pivo.“ Naházel nákup do batohu. Limonády svědčily o tom, že se společnost rozrostla o holky. Těžce jsem si povzdechla.
Jediný nápadník
Byla jsem smutná. Jeden děda na to dokonce poukázal. „Slečno, já vás tady už pěknou řádku dní pozoruji. Copak, že jste tak smutná?“ „Nejsem smutná,“ namítla jsem. „Ale jste,“ mínil. „To já poznám. Nechápu, jak mohou být ti mladí kluci tak hloupí. Copak nemají oči?“
Odpověděla jsem, že místní mladíci se zajímají o krásné rekreantky z Prahy, ne o obyčejné myšky z kiosku. „Podívala jste se někdy do zrcadla?“ namítl ten děda. Byl hodný, asi mi chtěl zvýšit sebevědomí.
Jenže já zírala do zrcadla dnes a denně a nadšená jsem z toho nebyla. Děda pravil, že kdyby byl mladší, hned by mě pozval na rande. „Jste hezká slečinka s dobrým srdcem,“ řekl. „Nějaký mladý muž s vámi udělá štěstí.“ Dojímal mě.
Bývala jsem často celá naměkko, zvlášť když jsem obsluhovala nějakou maminku s miminem v náručí, vedle čekal tatínek s nafukovacím plavacím kruhem, koupili si šátečky s tvarohem a zamířili na pláž. Usměvavá rodinka, po které jsem toužila. Co když ji nikdy nebudu mít?
Veškeré moje naděje byly pryč
Patrik chodí s nějakou holkou! Bylo to zjevné, vodili se za ruce, všude se objevovali spolu, i u mě v kiosku. Byla přesně taková, jaká já nikdy nebudu. Vysoká, štíhlá, s vlasy barvy zlatavého medu. Samozřejmě z Prahy, jak jinak.
Nosila minisukně, aby všechny kolem upozornila na parádní nohy. No a to byl poslední hřebík do mé rakve. „Vypadáte jako přízrak,“ upozornil mě můj jediný nápadník, dědula s falešným chrupem. „Jak můžete být tak smutná, když jste tak mladá?“ divil se. „Já kdybych byl ještě jednou mladý, tak to pořádně roztočím.“
Byl to jeho vnuk!
Rezignovaně jsem pokrčila rameny. Bylo mi už všechno jedno. Patrik má hezkou holku a se mnou je konec. „Uvidíte, že toho pravého najdete,“ ubezpečil mě děda. „Kdo hledá, najde. Můj vnuk taky hledá. A našel si takovou fiflenu. Vidíte?“
K mému úžasu ukázal na dvojici, která se zrovna ruku v ruce blížila. „To je váš vnuk?“ hlesla jsem. „No jistě,“ pravil hrdě. „To je náš David. S tou fiflenou, která mi pije krev.“
Dědovi se slečna nezamlouvala
Jmenovala se Simona. Poručila si dvě deci vína a děda jí povídá: „Odjakživa nesnáším ženy, které pijí alkohol.“ David zasyčel: „Ale no tak, dědo!“ A ona povídá: „Teď je jiná doba, dědečku. Ženy jsou moderní, řídí auta a tramvaje a létají do vesmíru.“
Děda se zachechtal a vmetl jí do tváře: „Tak tam, slečno, co nejrychleji odleťte, protože já jsem Davidovi našel jinou nevěstu.“ Vyjekla nad tou urážkou, popadla svého milého za ruku a rychle zmizeli.
Nejšťastnější
Neuplynulo ani deset minut a můj černovlasý idol byl zpátky, celý pobledlý. „Tak díky, dědo,“ syčel. „Simonu jsi tak naštval, že odjela do Prahy.“ Děda odvětil něco v tom smyslu, buď rád, že ses jí zbavil. Vtom přivezli melouny.
To byl zázrak, k němuž došlo jednou, maximálně dvakrát za sezonu. Přibíhali lidé zdaleka i zblízka, děda i vnuk nelenili a začali mi v krámku pomáhat, aby to, jak se říká, odsejpalo. „Slečna umí vzít za práci,“ chválil mě děda.
David se na mě usmál, tentokrát jsem si tím byla jistá. Naše oči se setkaly. Ten děda byl asi pohádkový dědeček, nebýt jeho, tak se s Davidem jaktěživa neseznámím.
Během melounové smršti mi David hodně pomohl, dokonce došlo ke rvačce a musel dva chlapy od sebe odtrhávat.
Potom jsme se šli projít na oblázkovou pláž, a když jsme se tam šli projít o dva roky později, už s námi cupitala naše Anička a já byla nejšťastnější mladá paní na celém světě.
Petra L. (64), jižní Čechy
