Přežila jsem své dítě. Zbyly mi jen vzpomínky a látkový kapesník. Nosila jsem ho pořád u sebe, ale jednoho dne záhadně zmizel.

Přihodilo se mi něco, co bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Ve věku dvaceti let mi zemřel syn Martin. Osudnou se mu stala jeho vášeň pro motorky. Možná je to těžké pochopit, ale musela jsem se z místa bydliště odstěhovat.

Jinak bych se asi zbláznila. Zůstala mi ještě dcera Anna, která nesla smrt svého bratra velmi těžce. Už jen kvůli ní jsme musely změnit lokalitu.

Lustr se rozhoupal

Začala jsem čas od času chodit na mši. A nejinak tomu bylo i v ten zvláštní den. Než jsem ráno odešla do práce, šla jsem se rozloučit s dcerou. Vešla jsem k ní do pokoje a všimla si, že se lustr divoce houpe. Vzala jsem si židli a snažila se ho zastavit.

„Jak se ti ho podařilo tak rozhoupat?“ zeptala jsem se dcery. „Já nic neudělala. Houpe se sám od sebe,“ odvětila. V bytě žádný průvan nebyl. Dala jsem dceři pusu na čelo a vycházela z pokoje.

Vtom na mě zavolala a ukázala prstem na lustr. „Podívej, už se zase houpe!“ „To je divné, čím to může být?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou a znovu ho zastavila.

Znamení?

Zabalila jsem si věci a šla do práce. Dcera mě měla kolem třetí vyzvednout. Naše kroky poté měly směřovat na mši. Dcera ale pro mě přišla do práce dřív než obvykle. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dokončovala poslední úkol. „Ty dnes děláš déle?“ zeptala se.

Podívala jsem se na hodinky. „Ne, mám ještě půl hodiny do konce pracovní doby, je teprve půl třetí.“ Jenže ve skutečnosti bylo už půl čtvrté. Hodinky se mi zastavily.

V ten moment mi došlo, co je vlastně za den. Byl to přesně rok, co měl syn pohřeb. Jeho rozloučení proběhlo právě v půl třetí. Brala jsem to jako znamení, že za mnou přišel.

Památka na syna

Během mše jsem ho cítila kolem sebe. Tekly mi slzy. Nikdo nechápal, co se děje. V ruce jsem držela kapesník, který měl ten osudný den u sebe. Ještě na něm byly stopy krve. Chránila jsem ho jako poklad a pořád jsem ho nosila u sebe.

Ode dne, kdy syn zemřel, jsem ho nevyprala. Nemohla jsem. Byl z něj cítit můj milovaný Martin. Poté se velmi dlouho nic nedělo. Skoro mi bylo líto, že už se se mnou syn nijak nespojil.

Hlas ve snu byl nápovědou

Jednoho dne jsem nemohla za živého boha najít ten kapesník. Nebyl na obvyklých místech. Všechny kabelky jsem vyházela, ale jako by zmizel. Už jsem se smiřovala s tím, že jsem ho ztratila. Pomohl mi ho najít až sen. „Hledej ve skříni. V rukávu oblečení,“ říkal mi v něm nějaký hlas.

Hned ráno jsem prolezla skříň. Kapesník byl skutečně v rukávu jednoho svetru. Věřím, že to byl další kontakt s mým synem. Od té doby jsem přesvědčená, že něco mezi nebem a zemí skutečně existuje.

Šárka B. (59), Tábor