Celý život mě provází hlas, který mi radí, konejší mě a domlouvá mi. Probírám s ním nejdůležitější věci. Jeho rady jsou vždycky nad zlato.

Jako dítě jsem si ráda hrála sama, možná proto, že jsem si sama nepřipadala. Spíše naopak. Hrála jsem si vždy s někým, v myšlenkách si s ním povídala a ta bytost mi odpovídala. A taky se se mnou učila, probírala problémy, které jsem měla a radila mi.

Výborně jsem si s tou tajemnou bytostí rozuměla, nikomu jsem o ní ale nevyprávěla, protože mi to zakázala. Až v období puberty jsem napsala povídku o přátelství dítěte ze světa lidí a dítěte ze světa lesních duchů. Odměnou mi bylo uznání nejbližších, že mám úžasně bujnou fantazii.

Kočky to viděly

Až po mnoha letech, v době nedávné, jsem se dočetla v knihách o astrologii, že každý Blíženec, a tím já jsem, má své astrální dvojče. Tak to tehdy možná byl, a snad stále je můj astrální sourozenec? O kočkách se říká, že vidí duchy.

Mně se za život stalo mnohokrát, že se na mě kočka zadívala s naprosto užaslým výrazem. S velkým zájmem si mě prohlížely – až bych řekla, že se nedívaly na mě, ale na někoho, kdo se nacházel v mé blízkosti.

Zvlášť kurióz­ním zážitkem bylo, když se mi před nedávnem udělalo na procházce nevolno a musela jsem usednout na lavičku v parku. Ponořená do sebe jsem se snažila sebrat síly. A v tu chvíli tu byl můj známý hlas. Vlídně a laskavě ke mně promluvil – utěšoval.

Řekl, ať se předkloním a zhluboka dýchám. Konečně se mi ulevilo. Narovnala jsem se a ještě chvíli seděla, aby se mi po několika krocích zase neudělalo hůř. A najednou jsem ji uviděla.

Přes park utíkala kočka. Běžela napříč, daleko ode mě a očividně měla naspěch. V běhu se na mě podívala a v tu ránu se zastavila.

Kdo to byl?

S výrazem překvapení a naprostého údivu na mě zírala a pak pomalým krokem zamířila ke mně. Zastavila se dva kroky před lavičkou a upřeně se mi dívala do tváře. Pak významně za­mňoukala. Mrzelo mě, že jí nerozumím. Chtěla mi snad něco důležitého říct?

Chvíli jsme si vzájemně hleděly do očí. A pak to kočka vzdala. Zakroutila hlavou, jako by chtěla říct: „To je marný! Je hluchá jako pařez!“ Otočila se a rozběhla se opět tím směrem, kam měla namířeno.

Denisa (65), Liberec