Když jsem ztratila manžela, moc jsem se trápila. Netušila jsem, že existuje místo, které vdovám vrací radost a chuť do života. Pomohlo i mně.

Můj Jindřich byl naprosto skvělý manžel. Znali jsme se z vysoké školy. Byla to láska na první pohled, zamilovala jsem se hned, jak jsme se potkali na první přednášce. Po škole jsme se vzali a založili rodinu.

Byl to ten nejlepší muž a člověk, jakého jsem v životě potkala. Jeho smrt, která nás nečekaně zasáhla před lety, mi vzala všechno. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Potácela jsem se jako mátoha.

Návštěvy u psychologa nepomáhaly, marně se mě snažily děti rozptýlit výlety na nejrůznější místa naší krásné země a vodit mě do divadla a na výstavy. Až jednou se stalo něco, co můj smutek zlomilo.

Modrý kamínek

Ani jsem nebyla schopná vnímat, kam to jedeme. Dcera mě posadila do auta a vedle mě si dozadu sedli oba vnoučci. Někam jsme vyrazili, jako ostatně každý víkend. Nejeli jsme dlouho, to si pamatuji.

Vystoupili jsme z auta na nějakém náměstí, a šli ulicí, plnou různých obchůdků, na nádvoří. Tam byla zámecká cukrárna. Cestou jsem si v jednom z nich koupila malý modrý kamínek. To byla taková moje vášeň.

Různé polodrahokamy i obyčejné kameny z cest, měla jsem jich doma velkou mísu. Tentokráte mě zaujal zelený jaspis. Posadila jsem se na židličku na nádvoří a pohrávala si s ním.

Panoš v průvodu

Myšlenky mi proudily hlavou, až jsem se ponořila do zvláštního zasnění. Tak nějak si představuji stav hluboké meditace. Jako ve snách jsem vnímala postavy, které kolem mě chodily jako stíny. Taky jsem slyšela odkudsi hrát středověkou hudbu.

Najednou kolem mě prošel celý průvod lidí v historických kostýmech. „Že by nějaká slavnost?“ napadlo mě. Ti lidé mě zaujali. Vstala jsem, jako by mě zvedla neznámá síla, a zařadila se do průvodu. Usmála jsem se na ženu vedle mě.

Měla na sobě dlouhé, jednoduché šaty a na hlavě čepeček. Podívala se na mě překvapeně, sjela pohledem mé oblečení a pak se zeptala trochu zvláštní češtinou, jestli jsem panoš. Přišlo mi to k smíchu, tak jsem řekla, že ano.

Děti kolem na mě zíraly s rozzářenýma očima. Co se to se mnou stalo? Náhle mě cosi strhlo zpět na židli. Průvod zmizel v zámku a hudba utichla. Probrala jsem se. Seděla jsem stále s dcerou a vnuky na nádvoří v cukrárně.

Když jsme odcházeli, loučila jsem se s tím místem nerada. Cítila jsem se tam tak příjemně. Začala jsem pátrat po minulosti hradu, který byl kdysi přestavěn na zámek.

Konec smutku

V minulosti se mu říkalo vdovský. Přebývala v něm po smrti Karla IV. Eliška Pomořanská, pak vdova po Zigmundovi Barbora Celská. Za dob jejího pobytu se stal mělnický hrad místem milostných dobrodružství. Jako další pobývala na hradě vdova po Jiřím z Poděbrad.

Vdovy si zde uměly užívat života. Pod hradem se nachází velký vinný sklep, který byl vždy plný dobrého vína. Mělník se mi zapsal tímto zážitkem do duše. Musela jsem se na něj vypravit znovu. Tentokráte jsem navštívila zámeckou vinárnu.

Nevím, jestli to byla náhoda, nebo je to místo opravdu zázračné, ale oslovil mě tam šarmantní muž. Přeskočila mezi námi jiskra a začali jsme se scházet. Dnes je tomu deset let a vztah stále trvá. Jsme šťastní. Je ze mě zase milá, usměvavá a spokojená žena, jakou jsem bývala.

Stanislava (66), Praha