Po smrti manžela se mi zhroutil svět. Únik jsem v hledala v knížkách. A právě knížky mi jednoho dne přivedly do života spřízněnou duši.
Nemohla jsem si přát lepšího manžela, než byl Petr. Seznámili jsme se náhodou během studií, když mě kamarádky přesvědčily, abych šla na večírek. Obvykle jsem si s vrstevníky nerozuměla – připadali mi hluční a dětinští. Petr byl jiný.
Jako jediný do sebe nelil alkohol a k ženám se nechoval jako k trofejím. Zprvu jsem s ním chtěla jen krátce prohodit pár slov a vytratit se, ale nakonec jsme odešli společně.
Patnáct krásných let
Od té chvíle jsme byli nerozluční. Hodili jsme se k sobě dokonale a svatba byla jen otázkou času.Společně jsme prožili patnáct nádherných let. Zvykla jsem si na to, že je vždy po mém boku a můžu se na něj kdykoli spolehnout.
Myslela jsem si, že tak to bude napořád. Když jednoho listopadového večera přišli k mým dveřím policisté, aby mi oznámili, že auto, ve kterém jel Petr, havarovalo, a on na místě zemřel, zhroutil se mi celý svět. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Připadalo mi to jako zlý sen.
Jako zlý sen
Druhý den ráno jsem procitla v prázdné posteli. Došlo mi, že Petra už nikdy neuvidím vedle sebe. Asi bych měla plakat – křičet, vzlykat – jenže moje oči zůstávaly suché. V hlavě jsem cítila pulzující bolest, jako by mi měla každou chvíli puknout.
Odpoledne se objevila Maruška, moje kamarádka. Pamatuji si, že pořád opakovala, jak strašně ji to mrzí. Nikdy Petra nemusela, ale najednou tvrdila, jak je jeho smrt pro ni zdrcující.
„Vypadni,“ zarazila jsem ji, protože jsem ji vůbec nechtěla poslouchat. „Romano, uklidni se,“ promlouvala ke mně opatrně. „Jsi v šoku. To je pochopitelné.“ „Ven,“ zopakovala jsem skrz zaťaté zuby. Urazila se, ale odešla.
Nevnímala jsem nic kolem sebe
Pohřeb proběhl, ale já stále nic necítila. Rodina měla za to, že se držím neuvěřitelně statečně. Vždyť jsem na hřbitově neplakala, jen jsem přijímala kondolence a na smuteční hostině jedla i pila.
Prázdná slova lidí, z nichž většinu jsem ani neznala, kolem mě jen tak proplouvala. Ani jediné slovo mě nevytrhlo z letargie. Teprve později blízcí začali tušit, že něco není v pořádku.
Zavřela jsem se doma
Přestala jsem chodit do práce. Když mi šéf navrhl, abych si vzala dovolenou na zotavení, rovnou jsem dala výpověď. Našla jsem si práci na doma, abych nemusela nikam chodit. Nepřijímala jsem hovory, nikoho jsem nepouštěla dovnitř, odmítala jsem mluvit.
Neměla jsem už potřebu žít. Tedy ne způsobem, jaký by chápali ostatní. Protože já ve skutečnosti nežila – jen jsem existovala. Ráno jsem se probudila, nějak přetrpěla den a večer jsem si znovu lehla.
Čtení mi pomáhalo
„Romano, takhle to nejde,“ opakovala moje sestra Katka, která měla náhradní klíče a občas přišla ke mně do bytu. „Musíš jít dál. Ať to v sobě neseš jakkoli, musíš myslet na budoucnost. Petr by to tak nechtěl.“ Na ni jsem se nezlobila.
Věděla jsem, že to myslí dobře, jen mě nechápala. Problém nastal, když jsem zase začala myslet na to, co by bylo, kdyby. První týden takového boje se sebou samotnou jsem totálně prohrála. Pak jsem se naučila zaměstnávat mozek – četla jsem.
Doma jsme měli spoustu knih, takže kdykoli jsem zrovna nepracovala, sáhla jsem po další a nořila se do příběhů. Když mi došly knihy, poprvé v životě jsem se vydala do knihovny.
Společník v knihovně
„Nepotřebujete s něčím pomoct?“ oslovil mě muž zhruba mého věku. „Chodím sem často. Pokud hledáte něco speciálního.“ „Ne,“ skočila jsem mu do řeči. „Já si vyberu sama.“ „Dobře,“ usmál se. „Jsem Olda.
Těší mě.“ Zamručela jsem něco na pozdrav, ale jméno jsem mu neprozradila. Vzala jsem si pár knih a rychle zmizela. Jenže pak jsem do knihovny začala chodit pravidelně. Jakmile jsem přelouskala vypůjčené romány, byla jsem zpátky pro další.
A prapodivnou shodou okolností tam Olda byl téměř pokaždé. Několikrát se mě pokusil oslovit, ale já ho ignorovala. Pak přestal. Myslela jsem, že to vzdal. Jenže mě samotnou překvapilo, že mi to tak trochu chybí.
Jedno odpoledne jsem stála u police s fantasy romány a přemítala, co mi aspoň na chvíli pomůže uniknout té šedé realitě. „Máte ráda fantasy?“ ozval se známý hlas.
V očích měl smutek
Byl to Olda, který se zjevně rozhodl nevzdat to. „Jo,“ přiznala jsem potichu. „Pomáhá mi to zapomenout na život.“ Krátce se usmál, v jeho očích jsem ale viděla smutek. „Taky bych někdy raději na nic nemyslel.“ Zkoumavě jsem si ho prohlédla.
„Co je vaší ženě?“ vyklouzlo mi, než mi došlo, že můžu být netaktní. Nevypadal, že by mu to vadilo. „Má Alzheimerovu chorobu,“ svěřil se mi. „Je to špatné. Ztrácí pojem o realitě a většinou už mě ani nepoznává.“ „To je mi líto,“ řekla jsem tiše.
„Nevěděla jsem to. Před rokem mi zemřel manžel a mám pocit, že už nedokážu žít.“ „Podle toho, co vidím, si vedete docela dobře,“ namítl s úsměvem. „Myslím, že by na vás byl pyšný.“ „Řekl by, že jsem se zbláznila,“ ušklíbla jsem se. Nastalo ticho.
„Pozval bych vás na kávu, ale ani neznám vaše jméno,“ řekl po chvíli. Na mých rtech se poprvé po dvanácti měsících objevil nepatrný úsměv. „Romana,“ zašeptala jsem.
Konečně mám zase důvod žít
Od té chvíle se ve mně začalo něco měnit. Už jsem nevstávala jen proto, abych přečkala další den. Začala jsem na Oldu myslet – kdy se zase potkáme, kam spolu zajdeme. Začali jsme spolu trávit hodně času. Máme se rádi.
A já pevně doufám, že Olda v mém životě zůstane. A že nezmizí náhle a bez rozloučení jako Petr, že mi nerozbije srdce, které se podařilo zahojit…
Romana B. (60), Kolín
