Byl krásný den. Jeden z těch, kdy se všechno zdá tak krásné. Jenže tehdy mi navždy odešel první syn…
Můj Jakub. Byl veselý a plný energie. Bylo mu pět let a já si ještě dnes pamatuji, jak běhal kolem bazénu, smál se a rozčiloval se na svého mladšího brášku, který se mu tam pletl. Nikdy jsem si nemyslela, že ten den změní všechno.
Náhlá tragédie
Dodnes si říkám, kdybych se na ně víc dívala… Byla jsem zaneprázdněná přípravami na oběd, takže jsem kluky stále nekontrolovala. Všechno se pak stalo tak rychle. Než jsem se nadála, mladší Filip volal:
„Mamí, Kuba se mi schovává pod vodou!“ Kdyby tak tušil. Vyběhla jsem ven. Kuba byl pod hladinou a nehýbal se. Křičela jsem, volala jsem záchranku, ale bylo už pozdě.
Žila jsem ještě pro jednoho
Jak Filip netušil, co se děje, zavolal mi až příliš pozdě. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když jsem Kubu vytáhla z vody. Na jeho bezvládné tělo v mých rukou. Celý svět se mi zhroutil, když mi lékaři, které zavolal soused, oznámili, že mu nemohli pomoct.
Po Jakubově smrti jsem byla prázdná, ale život pokračoval dál už jen proto, že tu byl druhý chlapec. Filip, kterého odchod Kuby zasáhl stejně jako nás všechny. Chtěla jsem, aby byl šťastný, a dělala jsem vše, co jsem mohla, abych ho připravila na lepší život.
Další pohroma
Když bylo Filipovi 13 let, měl úraz na kole. Při nešťastném pádu si vážně poranil páteř a zůstal upoutaný na vozík. To nebylo všechno. Kvůli poranění hlavy se mu zhoršila i mentální kondice. Byl to najednou jiný chlapec.
Museli jsme bojovat
Filip se začal učit, jak se vyrovnávat se svým novým životem. Někdy plakal, ale neuměl říct proč. Jindy řekl, že by nejradši šel za Jakubem. A já nevěděla, co říct. Nechcete přijít o dítě, ale když vidíte, že se v životě trápí… Bojujeme dodnes. Je mi přes sedmdesát a stále vzpomínám, jak byli moji synové malí.
Jitka K. (72), Jihlava