Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu.

V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží.

Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za příklad svému životnímu druhovi, který zase tak dokonalý nebyl.

Coby vášnivý fotbalista věčně mizel na tréninky a zápasy, hodně jsme se kvůli tomu hádali – ale zase tak zlé to nebylo, jsme spolu dodnes, a abych byla spravedlivá, má i spoustu kladných vlastností.

Zato manželství paní Hany se jednoho dne k úžasu celého širokého okolí sesypalo jako domeček z karet. Její muž zkrátka zčistajasna odešel k jiné ženě. Protože neměli děti, rozvod proběhl relativně rychle. Dům zůstal Haně, byl totiž po jejích rodičích.

Průšvih

Rozvod je šok. Hana byla na dně, chovala se jako šílená, ale její přátelé a známí z městečka doufali, že se se situací smíří, protože jí nic jiného nezbyde. Když utekl rok a půl a Hana byla stále tak zoufalá jako na začátku, došlo mi, že něco nehraje.

Ke konci pracovní doby přišla za mnou do lahůdek. Spíš se přimotala. Byla opilá, tak jako už tolikrát. Uvědomila jsem si, že už dlouho nikde nepracuje. Zřejmě ji vyhodili. Opřela se o pult a něco blekotala.

„Haničko, tohle není dobrý, to je průšvih,“ dostala jsem ze sebe. Asi mě ani nevnímala. Stala se z ní troska. V ten den jsem pochopila, že se z toho asi nedostane, že nebojuje, že se svému žalu poddává. A tak se ze spořádané ženy a vzorné manželky stala taková ta místní figurka.

Něco k snědku

Lidé, kteří se s ní dřív kamarádili, navštěvovali ji, jezdili s ní na výlety či na společné dovolené, od ní dali ruce pryč. Těžko se jim divit.

Ta vzorná, vždy nažehlená paní o sebe najednou ani za mák nedbala, motala se po ulicích špinavá, uválená, táhl z ní alkohol, loudila peníze, neměla ani korunu. Dospělí se od ní s odporem odvraceli, děti se jí posmívaly. Ke konci už měla jen mě.

Přicházela často ke mně do obchodu na kus řeči a také na něco k snědku. Věděla, že ji hladovou odejít nenechám. Nandala jsem jí pokaždé plný talíř. Nosila jsem jí teplé oblečení a občas strčila nějakou tu korunu, ač bylo jasné, co si koupí.

Když ji odvezli do nemocnice, párkrát jsem ji tam navštívila. Už se nevrátila, zanedlouho zemřela. Dodnes ji v duchu před sebou vidím. Ty její hluboké oči, kterýma tiše děkovala. Víc jsem pro ni udělat nemohla a ona víc nežádala.

Anna (61), okolí Brna