Nikdy jsem nevěřila na zázraky. Možná proto se mi jeden musel stát. Po těžkém úrazu mi pomohla energie staré zříceniny.

S Blankou se známe už od střední školy. Hned od prvního dne jsme si spolu báječně rozuměly a staly jsme se dobrými kamarádkami.

Kamarádka do nepohody

Naše přátelství trvá dodnes, i když jsme obě dávno dospělé a máme své vlastní rodiny, a jsem za to moc ráda. Na rozdíl ode mě je Blanka velmi zbožná.

Už na škole byla silně věřící, mají to v rodině, ale řekla bych, že nyní je její pouto s Bohem a anděly ještě silnější.

Skončila jsem na vozíčku

Vždycky jsem se jí smála, když začala vyprávět o těch svých andělech. Ona mi na oplátku říkala, že jednou přijde chvíle, kdy se o jejich existenci sama přesvědčím. A ta opravdu přišla.

Stalo se to krátce po mých čtyřicátých narozeninách. Měla jsem těžký úraz, po kterém jsem skončila na vozíčku, a vypadalo to se mnou opravdu zle.

Opravdová přítelkyně

Lékaři měli ve svých prognózách jasno. Budu lazar do smrti. Protože jsem měla dvě malé děti, bylo to o to horší. Manžel stál sice při mně a říkal, že se o mě postará, ale mě vidina, jak mu visím na krku, doslova ubíjela.

Takovou budoucnost jsem mu, a vlastně ani sobě, nepřála. V té době mi Blanka dávala tolik síly a víry, že jsem jí za to byla velmi vděčná. Přesně v takových chvílích člověk pozná opravdové přátele.

Místo, které činí zázraky

Úplně jsem se na Blanku upnula, až jsem se jí za to omlouvala, což pokaždé přešla jen mávnutím rukou. Byla úžasná. Ona nejen o svatých mluvila, ona sama byla už svatá. Nepřestala mi opakovat, že se jednou na své nohy zase postavím.

Jednou ke mně přiběhla celá nadšená. V nějakém časopise si přečetla o místě, které činí zázraky a pomáhá zejména lidem, kteří mají problémy s pohybovým ústrojím.

Jindy bych se zasmála, ale tentokrát jsem si řekla, že ve svém stavu už nemám co ztratit a s výletem jsem souhlasila. Manžel neprotestoval. Sice tomu příliš nevěřil, ale chtěl mi udělat radost, takže mě i v tomto nápadu podpořil. Je to skvělý muž.

Hodně mě držel psychicky. A tak jsme si všichni společně udělali výlet. A kam to bylo? Na hrad Potštejn u Vamberka. Když už nic jiného, bude to alespoň pěkná podívaná, říkali jsme si.

Zřícenina ukrývající poklad

Blanka jela samozřejmě s námi. Byla vyzbrojená informacemi, které by snad samy od sebe přinutily mrtvého z hrobu vstát. Celou cestu nám vykládala, jak je to místo magické a kolik lidí na něj každý rok zavítá. Byla jsem zvědavá, až hrad konečně spatřím.

Přivítala nás sice zřícenina, která má však nesmírný poklad. Jsou jím svaté schody, v nichž byly zazděny ostatky svatých. Na hrad přicházeli poutníci a vystupovali po nich vkleče až k oltáři. Ostatky později sice zmizely, energie místa ale prý zůstala. Rozhodně to znělo zajímavě a vzbuzovalo to ve mně jistou naději.

Poklekla jsem na schody

V současnosti je hrad obýván hejny krkavců. Říkala jsem si, jaká to je bláhovost, ale tonoucí se stébla chytá a já jsem neměla co ztratit. Za pomoci manžela i kamarádky jsem poklekla na schody a sunula se vzhůru.

Po chvíli jsme se museli všichni smát tomu bláznovství. Nicméně, když už jsme tam byli, absolvovala jsem ty schody několikrát. A děti se mnou.

Říkala jsem si, že ať už bude výsledek jakýkoliv, bylo to přinejmenším krásné odpoledne s rodinou a nejlepší kamarádkou, na které nikdy nezapomeneme.

Cítila jsem klid

Cestou domů jsme se všichni hrozně smáli, že jsme byli jako skupinka bláznů. Večer jsem si říkala, že to je tím smíchem, že se mi ulevilo. Od úrazu jsem se moc nezasmála. V noci jsem spala jako dřevo a o schodech se mi zdálo.

Nahoře na jejich konci jsem viděla zvláštní světlo, které mě přitahovalo. Když jsem se ráno probudila, cítila jsem neuvěřitelný vnitřní klid a pohodu.

Boží znamení?

Hned dopoledne jsem Blance volala, abych jí o svém snu pověděla. Ona to viděla jako boží znamení. Rozhodla, že tam musíme jet znovu. A tak jsme si za dva týdny udělali opět výlet na Potštejn a schody jsem znovu absolvovala.

A musím říct, že k mému vlastnímu překvapení mi šlo lezení po kolenou lépe. V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že to světlo ze snu opravdu nahoře vidím.

Zase dokážu chodit!

Večer jsem byla unavená a usnula jsem během několika minut. Zdály se mi létací sny a druhý den jsem se cítila zase o něco líp. No zkrátka, abych vám to dovyprávěla.

Dva roky jsme tam takhle pravidelně jezdili a lezli, až se moje zdraví opravdu zlepšilo a já se nakonec na nohy postavila. Sice neběhám jako srnka, ale dokážu chodit s pomocí holí a někdy i bez nich.

Jenom nevím, jestli to bylo tím, že jsou ty schody opravdu zázračné, nebo to zlepšení přišlo díky mé vůli a pravidelné fyzické aktivitě.

Kamila H. (56), Náchod