Chodili jsme se dívat rozbitými vraty do márnice. Vymýšleli jsme si hrůzostrašné příběhy. Až nás napadla bláznivá sázka.

Hřbitov v naší vesnici měl magické kouzlo. Se spoustou propadlých hrobů a opuštěných hrobek nás, děti, děsil a provokoval zároveň. Dřevěné dveře do márnice byly rozbité, a my, hoši i dívky, jsme se chodili dívat na starodávný pohřební kočár.

Kočičí doupě v kočáře

Na hřbitově vždycky bylo hodně koček, a kdo ví proč, většina se soustředila právě v něm. Tam měly nejspíš své doupě. Jako malé dítě jsem měla k pohřebnímu kočáru úctu, ale jak čas šel, dítě se stává drzejší a zvědavější.

Dříve, nebo později tak muselo dojít k sázce. Vsadili jsme se s kamarády, že kdo vydrží v noci deset minut sám v pohřebním voze, bude velký hrdina! Většina se vzdala pokusu okamžitě, několik váhalo, a ve finále nás zůstalo šest. Chtěli jsme to zkusit.

Půlnoc se blížila

Dnes vůbec nemohu pochopit, proč jsem tehdy mladším sourozencům tu tajnou akci prozradila. Všechno matce okamžitě vyslepičili. Maminka ale naštěstí nezapomněla, jaké kvítko v dětství sama bývala, a tak se vypravila na hřbitov se mnou. Bude prý rozhodčí.

Kamarádi a spolužáci byli sice účastí dospělého zpočátku poněkud zaskočeni, ale hluboko uvnitř se jim určitě ulevilo. Přece jen se blížila půlnoc a márnice a pohřební vůz působily děsivě.

Chystali jsme se, jeden po druhém, do kočáru, a nikdo se samozřejmě nehrnul. Pro každého to znamenalo prolézt do márnice dírou ve vratech, dojít k vozu, nastoupit a zatáhnout za sebou záclonku. Dohadovali jsme se, kdo začne. Statečnost nás opustila. Nakonec se rozhodla matka, že půjde první.

S křikem jsme utekli

Z kočáru vyrazila černá kočka a vyskočila okénkem z márnice ven. Maminka se i přesto chystala do pohřebního vozu nastoupit. Pak se strašidelný kočár náhle pohnul. A když se z kočáru ozval temný hlas, s jekotem jsme vyrazili k domovům. Já vystartovala taky.

Až u hřbitovních vrat jsem si uvědomila, že matka zůstala v márnici. Otočila jsem se. Po hřbitově mezi hroby poletovaly mlžné chuchvalce, ve světle měsíce vypadaly jako průsvitné postavy. Fascinovaně jsem na ně zírala a nebyla schopna pohybu.

Chtěla jsem alespoň zavolat na maminku, ale hrdlo jsem měla rovněž stažené strachem. Pak jsem ale uviděla, jak se maminka protáhla otvorem z márnice ven a za ní otec jednoho z dětí, které se akce neúčastnilo.

Naše tajemství doma ale prozradilo. A jeho tatínek nelenil. Vlezl do kočáru dříve, než jsme přišli, a chystal se nás všechny vystrašit. A to se mu tedy skutečně povedlo!

Martina K. (57), Bruntál