V životě jsem už prožila víc, než bych kdy chtěla. Vždycky jsem měla pocit, že když má člověk rodinu, má vše. Měla jsem manžela, děti…
Můj život byl plný smíchu, lásky a starostí o ně. Ale teď jsem tu sama. Bez nich. Bez dětí, které jsem nosila pod srdcem, vychovávala a milovala je. Proč mi to osud udělal?
Obě děti mi vzal. Ne snad že by ztráta jednoho byla lehčí, to určitě ne. Ale stejně si řeknete, proč vy. A proč hned dvakrát.
Nemohla jsem pomoct
Když se to rodiči stane, má výčitky. Říkala jsem si, jestli jsem je nemohla nějak ochránit. Já, matka, která měla být tou, kdo je vždy bránil. Je to nesmysl, protože to nejde. Ale hlavou se vám mihotají i takové myšlenky.
Nastalo velké ticho
Můj starší syn Jakub. Vždy byl tak silný, odhodlaný, nikdy jsem nepochybovala, že si poradí s čímkoli, co mu život přichystá. Ale osud měl pro něj jiné plány. Když mu bylo 32 let, diagnostikovali mu rakovinu.
Těžký boj
Byl to náhlý, strašný úder od života. Ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, nemohli jsme toho moc dělat. Kuba bojoval. A my? Čím víc jsme věřili v zázrak, tím víc jsme cítili, jak nám mezi prsty proklouzává.
Ačkoliv Jakub stále bojoval, já jsem viděla, že jeho síly slábnou. Možná i on to věděl. Byli jsme u něj až do konce, lékaři věděli, tak nás nechali v nemocnici do noci. Umřel nám v náručí. Ten pohled nikdy nezapomenu.
Skrz dýchací masku něco říkal, ale jeho hlas byl tak slabý, že jsem mu nerozuměla a nevěděla jsem, co odpovědět. To si vyčítám dodnes. Že jsem svému synovi neodpověděla a on s tím odešel. V tu chvíli se mi zhroutil svět.
Byl to můj syn, životní poklad a ztratit ho bylo jako ztratit kus sebe. Jediné, co mne drželo, že mám ještě druhého syna.
Další rána přišla záhy
Tři roky po Jakubově smrti se náš svět opět zhroutil. Filip, můj mladší syn, se vydal na cestu s přáteli. Měli nehodu. O tom už dál nemohu psát. Měla jsem pocit, že jsem se zastavila v čase. Zase to tu bylo. Druhé dítě. Proč?
Jak žít dál?
Filip byl vždy optimista, plný energie, s plány do budoucnosti. Nevěděla jsem, jak reagovat, když mi to oznámili. A stejně jako předtím s Jakubem jsem jen zírala a nechápala.
Proč zase můj syn? Měl celý život před sebou. Tolik věcí, které chtěl dokázat, měl tolik snů. A teď už tu není.
Ach, to ticho
Dům, který byl plný smíchu a hluku, najednou mlčel. Každý kout byl prázdný stejně jako moje srdce. Nejhorší na tom všem bylo ticho. Hluboké, truchlivé ticho, které mě pohltilo. S mužem jsme se odcizili, nemluvili jsme spolu. Nějak to nešlo.
Nemohla jsem najít slova. Nemohla jsem se hnout. Každý den se mi zdál jako boj, abych vůbec vylezla z postele. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bez nich. Jak jsem měla dál žít, když jsem věděla, že děti, které jsem vychovala, už nejsou.
Jak jsem měla být silná, když jsem cítila, že ztrácím všechno, co mě kdy naplňovalo?
Helena K. (69), Opava
