Pracovala jsem v domově důchodců. Jednou jsem se tam zdržela a ujel mi poslední autobus. Vydala jsem se domů pěšky…

Svoji práci jsem měla ráda. Dělala jsem v malém domově důchodců, kde jsem měla na starosti třicet seniorů. Snažila jsem se jim podzim života zpříjemnit.

Bylo tam i pár lidí, kteří neměli žádného příbuzného, a ti jsou velice vděční za to, když jsem s nimi chvíli poseděla. Nedělala jsem to pravidelně, jelikož mám svou rodinu, ale manžel Marek mě chápal. Jediné, co špatně nesl, bylo, když mi večer ujel autobus.

Nerad mě viděl chodit za tmy domů samotnou. A právě před pěti lety se mi stalo, že mi autobus ujel. Chvíli jsem přemýšlela, že si zavolám taxíka. Manžela se mi honit nechtělo. Bylo půl jedenácté a on ráno vstával ve tři. Rozvážel pečivo do obchodů.

Vyšla jsem před budovu a na ulici byl klid. Vydala jsem se proto pěšky směrem k domovu. Měla jsem to dva kilometry. Docela jsem se na procházku těšila.

V jednom místě jsem se ale musela vzdálit od silnice a projít kolem parčíku, kde se shlukovala místní spodina. A právě zde na mě začali tito lidé pokřikovat. Nejdříve vulgarismy a potom se jich pár zvedlo ze země.

Modlila jsem se

Strašně jsem se bála a zrychlila. Zároveň jsem se začala v duchu modlit, aby mě ochránili moji strážní andělé. Nekoukala jsem napravo ani nalevo a rychle jsem se snažila vzdálit. Dorazila jsem v pořádku domů a ulehla k manželovi do postele.

Za dva dny jsem šla do práce zase, ale na noční směnu. Ráno jsem domů chodila pěšky normálně. Bylo už světlo a nebála jsem se. Když jsem procházela okolo parčíku, všimla jsem si udivených pohledů těch pochybných existencí.

Jeden z nich mě zastavil a zeptal se mě: „Co to bylo minule s vámi za chlapíky?“ Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Pověděla jsem mu, že si mě asi s někým spletl.

Muž začal kroutit hlavou a pověděl mi, že mě tu vídá pravidelně, ale onehdy večer se mnou šli dva muži. Měli prý bílé oblečení a zářili na dálku. Dívala jsem se na něj a vypadlo ze mě:

„Bála jsem se vás, a tak jsem se modlila, aby mě ochránili moji andělé strážní. A evidentně jsem byla vyslyšena. Kdo z vás je ještě viděl?“ Muž mi odpověděl, že ještě asi další čtyři kamarádi. Pokýval hlavou a při odchodu mi řekl, že se jeho party nemusím bát. Že park je bezpečné místo.

Kdo mě ochraňoval?

Tuto informaci jsem mu moc nevěřila. Od té doby jsem ale musela přemýšlet, co se mi to onehdy stalo a co ti bezdomovci vlastně viděli. Ale jedno jsem si z toho vzala.

V práci jsem od té doby zůstávala déle jen při dopolední směně a v noci jsem už po městě sama raději nechodila. Moje modlitby by podruhé třeba nemusely být vyslyšeny.

Kamila J. (57), Bruntál