Když mi dcera pověděla, že se jí v noci v pokojíčku zjevuje cizí žena, považovala jsou to za dětskou fantazii. Pak jsem ale sama zjistila, že to je pravda.
Moje malá dcera Adélka začala před lety v noci zničehonic plakat. Tvrdila mi, že má v pokoji neznámou ženu, které se bojí. Myslela jsem si něco o dětské fantazii a snech, ale i tak jsem se rozhodla u dcery v pokojíčku raději přespat.
Když jsem na vlastní oči uviděla ducha, došlo mi, že mi dcera nelhala. S duchem jsme se poté snažily najít společnou řeč, protože byt jsme opustit nechtěly.
Stěhování do nového bytu
Když jsem se rozvedla s Radovanem, nastěhovaly jsme se s dcerou Adélkou, které byly tenkrát necelé tři roky, do nového bytu. Neměla jsem zdání, co všechno v něm zažijeme. Nejhůř na tom byla dcerka Adélka, která ducha vnímala ze všech nejvíc.
Stěhovat jsme se kvůli němu nechtěly. Byť to zní trochu absurdně, snažily jsme se s duchem najít společnou řeč, aby bylo bydlení v jednom bytě snesitelné pro všechny.
Jen kousek za městem
Když byl náš rozvod s Radovanem před sedmi lety ukončen a majetkové vypořádání bylo uzavřeno, rozhodla jsem si vzít hypotéku a koupila jsem pro sebe a mou malou dcerku dvoupokojový byt. Neměla jsem žádné konkrétní požadavky, jen se mi musel byt líbit.
Jeden takový jsem našla asi po týdnu hledání kousek za městem. Prodával ho mladší muž, který ho zdědil po své matce. Slovo dalo slovo a my s Adélkou jsme se stěhovaly do nového.
Dcera oslavila čtvrté narozeniny
První rok se nic zásadního nedělo. Všechno bylo na první pohled v naprostém pořádku. V bytě jsme se zabydlely a spokojeně v něm žily. Pak ale dcera oslavila čtvrté narozeniny a všechno se najednou změnilo.
Ačkoliv byla zvyklá spát sama ve svém pokoji, najednou chodila v noci ke mně. Tvrdila mi, že je u ní v pokoji nějaká žena. I když bych Adélce ráda věřila, chlácholila jsem ji, že se jí asi jen něco nepěkného zdálo.
Jenže dcerka za mnou chodila noc co noc s pláčem, že se té ženy bojí. Neměla jsem sílu posílat ji zpátky, takže jsem jí vždycky v posteli udělala místo. Zachumlala se u mě do deky a během pár minut usnula.
Chodila za mnou s pláčem každou noc
Jednou za mnou Adélka přišla uplakaná víc než obvykle. Mezi vzlyky bylo složité rozpoznat, co mi vlastně říká. Tvrdila, že v pokoji lítají nějaká kvítka. To už mi přišlo opravdu divné. Nedalo mi to a šla jsem se tam podívat.
Všude na zemi byla skutečně kvítka, která se tam ale neměla kde vzít. Adélka totiž v pokoji žádné květiny neměla. Musím uznat, že mě to velmi vyděsilo.
Prý sedí v křesle a směje se
Dalo mi dost práce dceru uklidnit, protože sama jsem měla nervy na pochodu a nevěděla jsem, co si o celé situaci mám myslet. Šly jsme si s dcerkou lehnout do mé ložnice, ale na rozdíl od Adélky, která hned usnula, já jsem do rána oka nezamhouřila.
Hned ráno jsem všechny květy posbírala a vyhodila. Začala jsem o tom s Adélkou mluvit. Vyptávala jsem se jí, jak ta žena vypadá, zda na ni mluví a jestli ví, co po ní chce.
Adélka mi toho moc neřekla. Jen to, že sedává v křesle a podivně se na ni usmívá. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než přespat s dcerou u ní v pokoji. Celou noc jsem čekala, co se bude dít.
Utíkaly jsme do ložnice
V čase, kdy ke mně dcera chodila s pláčem, to začalo. V pokoji se ozval ďábelský smích. Pak jsem spatřila postavu postarší ženy. Mnula si ruce a smála se jako ježibaba z pohádky. Nahánělo mi to strach. „Nech mou dceru být!“ křičela jsem na ni.
Adélka už byla vzhůru a zase plakala. Žena jen dál seděla a smála se. Pak rozmáchla rukama a vyhodila do vzduchu kvítka. Vylekala jsem se, vzala Adélku z postele a utíkala do ložnice. Schoulily jsme se pod peřinu a klepaly se strachy.
Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem před malou chvílí na vlastní oči viděla. Hned druhý den jsem volala původnímu majiteli. Možná jsem působila jako blázen, když jsem se ptala, jestli duch jeho matky stále není v bytě.
Přítomnost ducha zažil také
K mému překvapení nezastíral a řekl, že o tom ví. „Ona není zlá,“ začal. „Taky jsem v bytě zažíval její přítomnost, ale neustál jsem to. Proto jsem byt prodal,“ přiznal se.
I když jsem z toho měla všelijaké pocity, alespoň jsem si dokázala rozumově vysvětlit noční události.
Špitají si spolu
S dcerou jsme se z bytu stěhovat nechtěly. Adélka začala po čase vnímat situaci jinak. Uběhl nějaký čas a oslavila páté narozeniny. Pak si začala s tou paní povídat. Dala jí najevo, že se jí nebojí a že jí její přítomnost nevadí.
Občas jsem i slyšela, jak si s ní něco špitá. Někdy se mi i stalo, že jsem tu ženu spatřila, jak prochází bytem. Ale ani já už jsem se jí nebála.
Je to sice zvláštní pocit, vědět, že máme v bytě ducha, ale postupně jsem si zvykla a přízrak zesnulé ženy považuji za dalšího spolubydlícího. A kdo ví, možná i já s dotyčnou jednou najdu společnou řeč.
Karolína M. (51), Pelhřimov