Domů     Ztratila jsem smysl života!
Ztratila jsem smysl života!
5 minut čtení

On byl můj život. Dnes je mi 70 let a nevím, jak existovat. Bez něj. Kdysi jsem byla vděčná, že mi osud dopřál takového partnera. O to je horší dnešek.

Můj život byl dlouhá léta spojený s ním. Markem. Byli jsme spolu od našich dvaceti let. Nikdy jsem neměla potřebu hledat nic nebo někoho jiného. Když jsme se potkali, byli jsme dva mladí lidé plní snů a ambicí.

On byl tichý, zádumčivý, ale měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Já jsem byla trochu extrovertka, vždy s úsměvem a ráda v centru pozornosti. Staly jsme se protiklady, které se přitahovaly. Byl mojí oporou. Věděla jsem, že s ním se nikdy nebudu cítit sama.

Že se můžeme na sebe vždycky spolehnout, a to byla pro mě ta pravá láska. Ne nějaké vášnivé jiskření, ale tichá jistota. Byli jsme spolu skoro půl století, a i když jsme neměli děti, nikdy mi to nepřišlo jako něco nesplněného. Měli jsme jeden druhého, a i to mi stačilo.

Ztráta, která vše změnila

Marek před dvěma lety zemřel. Nikdy jsem si nemyslela, že to bude až tak těžké. Infarkt. Rychlý, bez varování. Ani jsme se nestihli rozloučit, neměla jsem možnost mu říct, jak moc ho miluji, jak si ho za vše vážím. I když to asi věděl.

Jen jsem seděla v nemocnici a čekala na zprávu, která změnila vše. Když jsem ho uviděla naposledy, už tam nebyl ten člověk, kterého jsem milovala. Byl to jen prázdný obal. A já jsem zůstala sama.

Vše se zastavilo

Když mi oznámili, že zemřel, cítila jsem, jak se svět kolem mě zastavil. Nevěděla jsem, co dělat. Jak dál? Jak mám žít, když nemám nic, co by mi dávalo smysl?

Jak mám vstát z postele, když jediné, co chci, je zůstat ležet, zavřít oči a vrátit se k těm dnům, kdy jsme byli spolu? Musím žít dál. Ale jak?

Pohlazení vzpomínek

První týdny byly jako sen. Někdy si nejsem jistá, zda jsem je vůbec prožila. Jen šedý stín. Vstala jsem, oblékla se, udělala si snídani, ale to všechno bylo jen na autopilota. Neexistovalo nic, co by mě jakkoliv naplňovalo.

Když jsem otevřela oči, věděla jsem, že Marek tu už není, přesto jsem stále hledala jeho stopy v našem domě. Vždycky jsem věděla, kam si dal své klíče, jak si večer sundával boty, jak si stěžoval na únavu.

Všechny ty maličkosti, které tvořily náš život, byly najednou prázdné a tiché. Nedokázala jsem je už vnímat. A přitom, právě tyto drobnosti byly tím, co mi tak chybělo.

Nikoho jsem nechtěla vidět

Zpočátku jsem se uzavřela do sebe. S přáteli jsme se setkávali jen minimálně. V jejich očích jsem viděla soucit, ale ten mě jen více utvrzoval v tom, že jsem ztracená. „Čas vše zahojí,“ říkali, ale já jsem nevěřila.

Jak může čas vyléčit ztrátu, která se mi zdála nenahraditelná? Večer jsem často sedávala v tichu, vzpomínala na naše společné chvíle, kdy Marek seděl u stolu a já mu povídala o všem, co se mi stalo během dne.

On mě poslouchal, nikdy neodmítal, i když věděl, že moje povídání někdy postrádalo smysl. Ale vždycky mi říkal, že je rád, že mě má, že jsem jeho opora.

A teď, když jsem seděla sama, mi chyběla ta jeho podpora. Chyběl mi klid, který mi dával, když jsem ho potřebovala. Prázdnota byla příliš velká.

Chvíle ticha a samoty

V té tichosti jsem začala objevovat novou, nechtěnou pravdu. Když mi Marek zemřel, nezůstal jen prázdný prostor v mém srdci. Zůstala jsem i v prostoru, který jsme si společně vytvořili, a bylo těžké se s tím vyrovnat. Dny se mi zdály neúplné, zbytečné.

Jak jsem měla najít smysl v každodenní rutině, když jsem už nevěděla, pro koho to všechno dělám. Jednou mě napadlo, že bych mohla začít něco dělat, někam chodit. Tak jsem se rozhodla jít na procházku do parku, který jsme s Markem často navštěvovali.

Vzala jsem si kabát a pomalu vyšla. Cestou jsem si vzpomněla na jeden z našich oblíbených okamžiků. Když jsme si vždy sedli na lavičku a pozorovali, jak se pomalu stmívá. Vzduch byl chladný, ale přesto jsem se rozhodla zůstat. Srdce mi bilo rychleji, ale cítila jsem, že potřebuji nějaký krok vpřed.

Musím víc věřit

A tehdy jsem si poprvé po dlouhé době uvědomila, že ne všechno je ztraceno. Možná jsem ještě nenašla smysl, ale svět kolem mě měl stále nějaký rytmus.

A já jsem si vzpomněla na to, jak jsme s Markem vždy věřili, že každý den může přinést nové možnosti a příležitosti. I když to v tuto chvíli nešlo snadno, něco uvnitř mě začalo věřit, že život pokračuje.

Postupně jsem začala hledat nové způsoby, jak naplnit každý den. Začala jsem více chodit na procházky, přihlásila jsem se na kurz malování, který jsem vždy chtěla vyzkoušet, ale nikdy nebyl čas.

A postupně jsem si začala uvědomovat, že život, i bez Marka, má své hodnoty. Každý den mi přinášel něco nového. Možná ne stejného, jako když jsem byla s ním, ale něco, co mi pomáhalo vyjít z té temnoty.

Stále jsem vzpomínala na Marka, ale už to nebyla jen bolest, ale i vděčnost za to, co jsme spolu prožili.

Musím zkrátka jít dál

I když jsem si stále kladla otázku, jak žít bez něj, už jsem cítila, že odpověď přichází. Žít dál. Srdce si udržuje místo pro vzpomínky, ale zároveň se učí nechat si prostor pro nové zážitky. Můj život bez Marka je stále smutný, ale už ne tak prázdný.

Vím, že to největší štěstí jsem si už odžila, ale stále se mohu ještě radovat z maličkostí.

Alena P. (70), Písek

Související články
3 minuty čtení
Nikdy to nepochopím. Měli jsme k sobě důvěru a on mi 25 let neřekl zásadní věc. Zatajil mi potomka, kterého vídal. Potkala jsem ho, když mi bylo padesát. Nikdy jsem nevěřila, že v tomto věku může přijít někdo, kdo mi úplně obrátí život naruby. On byl klidný, moudrý a zároveň plný energie. Byla to láska, která nepřišla přes noc, ale postupně se vkrádala do každého dne. Strávili jsme spolu 25 let
6 minut čtení
Už nemám pro co, a hlavně pro koho dál žít. Je tak těžké přijmout, že vám navždy odešel smysl vašeho života. Mé současné dny jsou plné vzpomínek, maličkostí a rutinních setkání. Bydlím v domově důchodců, kde žije spousta dalších seniorů. S některými chodím na kávu, s jinými na delší procházky, povídáme si o všedních věcech, o zdraví, o počasí nebo o zážitcích z minulosti. Na první pohled může v
4 minuty čtení
S Tomášem jsme spolu byli sedm let, z toho pět manželé. Každý den jsem vstávala v šest, vařila mu kávu, balila svačinu a líbala ho na rozloučenou. Věřila jsem, že to je láska. Ta pravá, hluboká, na celý život. Měli jsme domek na kraji města, dva psy a plány. Manžel pracoval jako projektový manažer v IT firmě a já jako učitelka na základní škole. Začalo to nenápadně Před rokem jsem si všim
3 minuty čtení
S Pavlem nás seznámil známý. Hned jsme si padli do oka. Naše romantická idylka ale měla jednu vadu, a tou byla jeho bývalá přítelkyně. Od jejich rozchodu sice uběhl už rok, přesto o ní Pavel až podezřele často mluvil, a dokonce měl zarámovanou společnou fotku u postele. Bylo mi jasné, že citové pouto ke své bývalce ještě nepřetrhl. Fotku jsem aspoň nenápadně otočila, ale druhý den byla ve st
3 minuty čtení
Můžete plánovat, jak chcete, a stane se, že vše je najednou jinak. Nebylo příjemné, zčistajasna se ocitnout místo na rande ve špitále. Byla jsem tak zamilovaná! Bylo to romantické už proto, že se blížily Vánoce, krajina byla pocukrovaná sněhem a holé větve stromů postříbřené jinovatkou. Připadala jsem si jako v pohádce a myslela na svou svatbu. Přála jsem si vdávat se brzy, hned po škole. Lí
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V přemyslovském knížectví se perou biskupové
historyplus.cz
V přemyslovském knížectví se perou biskupové
Se svými bratry je Vratislav II. od mládí na kordy. Vystát nemůže hlavně staršího Spytihněva. Když ten v roce 1061 nečekaně zemře, může si mnout ruce. Rázem má totiž volnou cestu ke knížecímu stolci. Ani s nejmladším bratrem Jaromírem (kolem r. 1040–1090) ovšem nepojí Vratislava II. (kolem r. 1033–1092) vroucí sourozenecké vztahy. Kníže jen těžce nese,
Tajemství šesti zmizelých lodí: Jaký osud potkal jejich posádky?
enigmaplus.cz
Tajemství šesti zmizelých lodí: Jaký osud potkal jejich posádky?
V období zámořských objevů nebylo nic neobvyklého na tom, že lodě i s celými posádkami zmizely bez jediného svědectví o tom, co se stalo. Někdy se podařilo najít alespoň vraky, jiné však beze stopy zm
Noc v bývalé šatlavě se proměnila v horor a děs
skutecnepribehy.cz
Noc v bývalé šatlavě se proměnila v horor a děs
Tehdy jsme vyrazili s kamarády na výlet. Strhla se bouře, a my byli rádi, že nás jeden dobrý muž nechal přespat ve sklepě. Děsil nás ale tím, že to bývala kdysi šatlava… Objevili jsme se na cestě jako přízraky na kolech. Skupinka čtyř nadšenců, kteří vyrazili za dobrodružstvím. Já, můj budoucí manžel a dva kamarádi. Zuřila zrovna pořádná
Pavouci se špatnou pověstí: Černé vdovy jsou hrozivé, ale malé
21stoleti.cz
Pavouci se špatnou pověstí: Černé vdovy jsou hrozivé, ale malé
Černá vdova. Tento výraz se v lidské společnosti používá pro ženu, vraždící své protějšky. Je to ovšem také poměrně rozšířená přezdívka osminohých predátorů, jež patří mezi snovačky. [caption id="
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Steve Fossett: Pilot rekordů, jehož poslední let zůstal záhadou
epochaplus.cz
Steve Fossett: Pilot rekordů, jehož poslední let zůstal záhadou
Američan James Stephen Fossett (1944–2007) patřil k nejvýraznějším dobrodruhům své doby. Milionář a rekordman, který dokázal posouvat hranice lidských možností na zemi, na moři i ve vzduchu. Jeho cesta od skautských začátků až k sólovému obletu Země v balonu ukazuje, jak daleko může sahat odhodlání a touha po objevování. Během své kariéry stanovil více než
Děly se malé, tiché zázraky
nejsemsama.cz
Děly se malé, tiché zázraky
Nikdy bych neřekla, že může někdo tak vyčerpat, a přitom tak obohatit. Pak jsem ale u sebe měla celé prázdniny vnoučata a to tedy byla jízda. Místy divoká, ale opravdu krásná. Před třemi lety mi syn Ondra zavolal, že se s manželkou hádají a potřebují trochu prostoru. Neváhala jsem ani minutu. „Pošli děti ke mně,“ řekla jsem. Netušila
Plněné chilli papričky s kozím sýrem
tisicereceptu.cz
Plněné chilli papričky s kozím sýrem
Opravdová lahůdka, nejen pro chlapy a nejen na party Suroviny 10 – 12 kusů širších chilli papriček 150 g kozího sýru 2 vejce 250 g strouhanky olej na smažení Postup Papričky omyjeme
Po narození dítěte šokující rozchod s Polívkou?
nasehvezdy.cz
Po narození dítěte šokující rozchod s Polívkou?
Tohle vypadá na vážné problémy! Herec z Jedné rodiny Vladimír Polívka (36) se má s velkou slávou po boku své přítelkyně Magdy stát brzy šťastným tatínkem. Jenomže čím víc se datum porodu blíží, tím
Advent v saské metropoli – Předvánoční Drážďany
epochanacestach.cz
Advent v saské metropoli – Předvánoční Drážďany
Toužíte po skutečné vánoční atmosféře? Vydejte se do Německa, kde mají adventní trhy dlouhou tradici a patří k těm nejpůvabnějším v Evropě. Ty nejbližší českým hranicím najdete v Drážďanech – začínají 26. 11. 2025 a potrvají do 24. 12. 2025. A stojí za to je zažít na vlastní kůži. S norimberským Christkindlesmarktem se drážďanské vánoční trhy
Dům oběšených panenek: Záhadná expozice, která má šokovat?
epochalnisvet.cz
Dům oběšených panenek: Záhadná expozice, která má šokovat?
Na první pohled klidná zahrada v malé vsi na Vysočině se mění v děsivou galerii. Mezi větvemi stromů se houpou desítky oběšených panenek, některé bez končetin, jiné s rozbitými tvářemi. Není divu, že tohle místo vyvolává otázky: jde o bizarní umělecký záměr, osobní démony majitele, nebo snad temné varování?   Dům, který stojí na okraji
Krása bílého zlata a šperků Diamond Princess od Roberto Coin
iluxus.cz
Krása bílého zlata a šperků Diamond Princess od Roberto Coin
Bílé zlato má v sobě cosi magického. Jeho chladivý lesk připomíná mrazivý zimní vzduch, křišťálovou čistotu a eleganci, která neokázale přitahuje pozornost. V podání značky Roberto Coin získává tato u