Domů     Ztratila jsem smysl života!
Ztratila jsem smysl života!
5 minut čtení

On byl můj život. Dnes je mi 70 let a nevím, jak existovat. Bez něj. Kdysi jsem byla vděčná, že mi osud dopřál takového partnera. O to je horší dnešek.

Můj život byl dlouhá léta spojený s ním. Markem. Byli jsme spolu od našich dvaceti let. Nikdy jsem neměla potřebu hledat nic nebo někoho jiného. Když jsme se potkali, byli jsme dva mladí lidé plní snů a ambicí.

On byl tichý, zádumčivý, ale měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Já jsem byla trochu extrovertka, vždy s úsměvem a ráda v centru pozornosti. Staly jsme se protiklady, které se přitahovaly. Byl mojí oporou. Věděla jsem, že s ním se nikdy nebudu cítit sama.

Že se můžeme na sebe vždycky spolehnout, a to byla pro mě ta pravá láska. Ne nějaké vášnivé jiskření, ale tichá jistota. Byli jsme spolu skoro půl století, a i když jsme neměli děti, nikdy mi to nepřišlo jako něco nesplněného. Měli jsme jeden druhého, a i to mi stačilo.

Ztráta, která vše změnila

Marek před dvěma lety zemřel. Nikdy jsem si nemyslela, že to bude až tak těžké. Infarkt. Rychlý, bez varování. Ani jsme se nestihli rozloučit, neměla jsem možnost mu říct, jak moc ho miluji, jak si ho za vše vážím. I když to asi věděl.

Jen jsem seděla v nemocnici a čekala na zprávu, která změnila vše. Když jsem ho uviděla naposledy, už tam nebyl ten člověk, kterého jsem milovala. Byl to jen prázdný obal. A já jsem zůstala sama.

Vše se zastavilo

Když mi oznámili, že zemřel, cítila jsem, jak se svět kolem mě zastavil. Nevěděla jsem, co dělat. Jak dál? Jak mám žít, když nemám nic, co by mi dávalo smysl?

Jak mám vstát z postele, když jediné, co chci, je zůstat ležet, zavřít oči a vrátit se k těm dnům, kdy jsme byli spolu? Musím žít dál. Ale jak?

Pohlazení vzpomínek

První týdny byly jako sen. Někdy si nejsem jistá, zda jsem je vůbec prožila. Jen šedý stín. Vstala jsem, oblékla se, udělala si snídani, ale to všechno bylo jen na autopilota. Neexistovalo nic, co by mě jakkoliv naplňovalo.

Když jsem otevřela oči, věděla jsem, že Marek tu už není, přesto jsem stále hledala jeho stopy v našem domě. Vždycky jsem věděla, kam si dal své klíče, jak si večer sundával boty, jak si stěžoval na únavu.

Všechny ty maličkosti, které tvořily náš život, byly najednou prázdné a tiché. Nedokázala jsem je už vnímat. A přitom, právě tyto drobnosti byly tím, co mi tak chybělo.

Nikoho jsem nechtěla vidět

Zpočátku jsem se uzavřela do sebe. S přáteli jsme se setkávali jen minimálně. V jejich očích jsem viděla soucit, ale ten mě jen více utvrzoval v tom, že jsem ztracená. „Čas vše zahojí,“ říkali, ale já jsem nevěřila.

Jak může čas vyléčit ztrátu, která se mi zdála nenahraditelná? Večer jsem často sedávala v tichu, vzpomínala na naše společné chvíle, kdy Marek seděl u stolu a já mu povídala o všem, co se mi stalo během dne.

On mě poslouchal, nikdy neodmítal, i když věděl, že moje povídání někdy postrádalo smysl. Ale vždycky mi říkal, že je rád, že mě má, že jsem jeho opora.

A teď, když jsem seděla sama, mi chyběla ta jeho podpora. Chyběl mi klid, který mi dával, když jsem ho potřebovala. Prázdnota byla příliš velká.

Chvíle ticha a samoty

V té tichosti jsem začala objevovat novou, nechtěnou pravdu. Když mi Marek zemřel, nezůstal jen prázdný prostor v mém srdci. Zůstala jsem i v prostoru, který jsme si společně vytvořili, a bylo těžké se s tím vyrovnat. Dny se mi zdály neúplné, zbytečné.

Jak jsem měla najít smysl v každodenní rutině, když jsem už nevěděla, pro koho to všechno dělám. Jednou mě napadlo, že bych mohla začít něco dělat, někam chodit. Tak jsem se rozhodla jít na procházku do parku, který jsme s Markem často navštěvovali.

Vzala jsem si kabát a pomalu vyšla. Cestou jsem si vzpomněla na jeden z našich oblíbených okamžiků. Když jsme si vždy sedli na lavičku a pozorovali, jak se pomalu stmívá. Vzduch byl chladný, ale přesto jsem se rozhodla zůstat. Srdce mi bilo rychleji, ale cítila jsem, že potřebuji nějaký krok vpřed.

Musím víc věřit

A tehdy jsem si poprvé po dlouhé době uvědomila, že ne všechno je ztraceno. Možná jsem ještě nenašla smysl, ale svět kolem mě měl stále nějaký rytmus.

A já jsem si vzpomněla na to, jak jsme s Markem vždy věřili, že každý den může přinést nové možnosti a příležitosti. I když to v tuto chvíli nešlo snadno, něco uvnitř mě začalo věřit, že život pokračuje.

Postupně jsem začala hledat nové způsoby, jak naplnit každý den. Začala jsem více chodit na procházky, přihlásila jsem se na kurz malování, který jsem vždy chtěla vyzkoušet, ale nikdy nebyl čas.

A postupně jsem si začala uvědomovat, že život, i bez Marka, má své hodnoty. Každý den mi přinášel něco nového. Možná ne stejného, jako když jsem byla s ním, ale něco, co mi pomáhalo vyjít z té temnoty.

Stále jsem vzpomínala na Marka, ale už to nebyla jen bolest, ale i vděčnost za to, co jsme spolu prožili.

Musím zkrátka jít dál

I když jsem si stále kladla otázku, jak žít bez něj, už jsem cítila, že odpověď přichází. Žít dál. Srdce si udržuje místo pro vzpomínky, ale zároveň se učí nechat si prostor pro nové zážitky. Můj život bez Marka je stále smutný, ale už ne tak prázdný.

Vím, že to největší štěstí jsem si už odžila, ale stále se mohu ještě radovat z maličkostí.

Alena P. (70), Písek

Související články
3 minuty čtení
Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za příklad svému životn
3 minuty čtení
Ještě před čtyřmi měsíci jsme žili normální život. Manžel byl zdravý a plný energie. Dnes bojuje o život. Nikdy by mě nenapadlo, že se jeho svět tak rychle převrátí. Manžel byl člověk, který nikdy nebyl nemocný. Nezastavil se, vždy byl aktivní, běhal, jezdil na kole, miloval život. Když si ale začal stěžovat na bolesti v břiše, myslela jsem si, že to bude jen nějaký menší problém, nějaké zažíva
5 minut čtení
Je to už dávno, ale pořád si pamatuji, jak těžké to pro ni bylo. Moje kamarádka Petra byla vždy tak srdečná. Sama ale prožívala bolest, kterou neunesla. Když se ohlédnu zpět, mám pocit, jako bych byla svědkem něčeho, co se stalo teprve včera. Pořád dokola si říkám, jak jsem měla něco udělat jinak, abych jí pomohla. Aby tu byla se mnou i dnes. Moje kamarádka mi dala možnost být její oporou v
3 minuty čtení
První nečekaná rána v mém dosud pohádkovém životě přišla, když jsem zjistila, že manžel má milenku. To byla ale jen ta první z řady ran. Druhá přišla, když jsem zjistila, že se s tou ženou vídal už dlouhé měsíce a žil s námi oběma. A třetí, když se ukázalo, že ona je jen o pár let starší než naše dcera. Zůstala jsem sama v domě, který jsme spolu postavili. Zdi byly plné vzpomínek. Nemohla jsem
3 minuty čtení
Dodnes mám stále před očima obraz, který se mi zaryl do paměti. „Tvá sestřička už není,“ říkali. Jak není, vždyť byla mladší! Bylo mi tehdy 10 let a Markéta byla o dva roky mladší. To přece nedávalo smysl. Děti neumírají. I já jsem se cítila nesmrtelná. Tehdy mi řekli, že odešla do nebíčka. Proč? Tam odešla tenkrát babička, která byla stará. Proč šla má sestřička? Prázdný pokoj Nebyla to
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
tisicereceptu.cz
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
Jaké by to byly Velikonoce bez pořádného masa? Ingredience 4 jehněčí kolínka 2 cibule 50 g másla 6 stroužků česneku 10 kuliček pepře 3 bobkové listy 6 dcl červeného vína, 4 snítky rozmarý
Perlové týdny Halada 2025
iluxus.cz
Perlové týdny Halada 2025
V květnu a červnu proběhne největší prodejní výstave perlových šperků v Čechách a na Slovensku. Legendární a největší akce rodinného klenotnictví Halada má tradicí již několik desetiletí. Na akci s
Nejkrutější zima novověku? Ptáci umrzali za letu!
historyplus.cz
Nejkrutější zima novověku? Ptáci umrzali za letu!
Kdo nemusí vytáhnout paty z domu, ten nevychází. V kalendáři jsou první dny roku 1709 a napříč Evropou mrzne, až praští. A to doslova. Ve Francii dokonce padají z oblohy ptáci, kteří za letu umrzli. Na jiných místech se při zvonění rozpadnou mrazem kostelní zvony. Ničivá zima potrvá čtyři měsíce a nabídne scény, které se zatím neopakovaly…  
Gruzie plná chutí a vůní
epochalnisvet.cz
Gruzie plná chutí a vůní
Země pro mnohé neznámá skrývá velké kulinární bohatství, což může být pro ty, kteří pamatují jen známý koňak nebo čaj opravdovým překvapením. A pohostinnost místních je pověstná. Však také jedno z přísloví zní: Host je dar Boží.   Gruzínská kuchyně není jenom jedna, po staletí vstřebávala vlivy turecké, íránské a posledních dekádách i ruské. Navíc
Vestavba s přidanou hodnotou
rezidenceonline.cz
Vestavba s přidanou hodnotou
Design kuchyně ctí spotřebiče, které nejsou na první pohled vidět. Mohou být ukryté za kuchyňskými dvířky nebo splývají s kuchyňskou linkou. Pro vestavné spotřebiče hraje řada faktorů. Jedním z nich je úspora místa a designově čistý vzhled kuchyně. Nabídka tohoto typu spotřebičů je veliká, v zásadě si můžete pořídit kompletní výčet nezbytných kuchyňských pomocníků od
Manželství Brooke Shields spěje pomalu k rozvodu
nasehvezdy.cz
Manželství Brooke Shields spěje pomalu k rozvodu
Hvězda filmu Modrá laguna, i po letech stále krásná Brooke Shields (59), prochází manželskou krizí! S filmovým scenáristou a producentem Chrisem Henchym (60), kterého si brala už před čtyřiadvaceti
Rukopis, který mu změní život: Co našel Wilfrid M. Voynich ve Frascati?
enigmaplus.cz
Rukopis, který mu změní život: Co našel Wilfrid M. Voynich ve Frascati?
Americký sběratel starožitných knih polsko-litevského původu Wilfrid M. Voynich (1865–1930) se v roce 1912 přehrabuje desítkami rukopisů uvnitř jezuitské knihovny ve starobylém paláci Villa Mondragone
Jak správně pečovat o citlivou atopickou pokožku? Dopřejte jí koupel a med
nejsemsama.cz
Jak správně pečovat o citlivou atopickou pokožku? Dopřejte jí koupel a med
Stává se vám, že po sprchování cítíte na těle nepříjemné pnutí, loupe se vám kůže, nebo vám dokonce naskáčou pupínky? Víme, jak si s tím poradit. Zdroje pitné vody jsou dnes bohužel natolik kontaminované, že přidávat chlor do vody je prakticky nezbytností. Takto upravená voda potom kůži nejen dráždí a vysušuje, ale u citlivějších jedinců může vést
Velikonoční ostrov: Nejosamělejší místo světa plné záhad
epochanacestach.cz
Velikonoční ostrov: Nejosamělejší místo světa plné záhad
Hluboko v Pacifiku leží ostrov proslulý svou tajemnou prastarou civilizací. Zdobí jej nejen kouzelná příroda, ale i 300 soch moai. Každá z těchto soch je vytesána z jednoho kamene a má typickou protáhlou tvář. V současnosti se zdá, že řada tajemství Velikonočního ostrova se již dočkala svého rozluštění. Víme, proč tyto sochy vznikly a jakým způsobem se po ostrově
Vím, že je stále se mnou
skutecnepribehy.cz
Vím, že je stále se mnou
Se smrtí mého milovaného Pavla jsem se nemohla dlouho smířit. Až jednoho večera, kdy jsem na něj vzpomínala, se přihodilo něco nečekaného. Manžel před časem prohrál boj s nemocí. Byl láskou mého života. Smířila jsem se s tím, že dožiji sama. Nikoho jiného jsem k sobě nechtěla. Ukázalo se však, že mě měl Pavel tak moc rád, že nedokázal
Test využívající infračervené světlo dokáže detekovat krev od pacienta s rakovinou plic
21stoleti.cz
Test využívající infračervené světlo dokáže detekovat krev od pacienta s rakovinou plic
Vědcům z Institutu Maxe Plancka pro kvantovou optiku se podařilo vytvořit nový test, který je schopen odhalit vzorky krve pacientů, kteří trpí rakovinou plic, a to s 81% přesností. Do budoucna by tent
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
epochaplus.cz
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
Kdo by neznal jméno Robin Hood? Slavný psanec ze Sherwoodu se za staletí proměnil ve folklorní ikonu, hrdinu stovek knih, filmů i seriálů. Ale kdo vlastně byl muž, jehož příběh přežil staletí a stal se symbolem spravedlnosti? Mýtus, nebo historická postava? Příběh, který přerostl do legendy První dochované zmínky o Robinovi pocházejí ze 14. století.