Domů     Ztratila jsem smysl života!
Ztratila jsem smysl života!
5 minut čtení

On byl můj život. Dnes je mi 70 let a nevím, jak existovat. Bez něj. Kdysi jsem byla vděčná, že mi osud dopřál takového partnera. O to je horší dnešek.

Můj život byl dlouhá léta spojený s ním. Markem. Byli jsme spolu od našich dvaceti let. Nikdy jsem neměla potřebu hledat nic nebo někoho jiného. Když jsme se potkali, byli jsme dva mladí lidé plní snů a ambicí.

On byl tichý, zádumčivý, ale měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Já jsem byla trochu extrovertka, vždy s úsměvem a ráda v centru pozornosti. Staly jsme se protiklady, které se přitahovaly. Byl mojí oporou. Věděla jsem, že s ním se nikdy nebudu cítit sama.

Že se můžeme na sebe vždycky spolehnout, a to byla pro mě ta pravá láska. Ne nějaké vášnivé jiskření, ale tichá jistota. Byli jsme spolu skoro půl století, a i když jsme neměli děti, nikdy mi to nepřišlo jako něco nesplněného. Měli jsme jeden druhého, a i to mi stačilo.

Ztráta, která vše změnila

Marek před dvěma lety zemřel. Nikdy jsem si nemyslela, že to bude až tak těžké. Infarkt. Rychlý, bez varování. Ani jsme se nestihli rozloučit, neměla jsem možnost mu říct, jak moc ho miluji, jak si ho za vše vážím. I když to asi věděl.

Jen jsem seděla v nemocnici a čekala na zprávu, která změnila vše. Když jsem ho uviděla naposledy, už tam nebyl ten člověk, kterého jsem milovala. Byl to jen prázdný obal. A já jsem zůstala sama.

Vše se zastavilo

Když mi oznámili, že zemřel, cítila jsem, jak se svět kolem mě zastavil. Nevěděla jsem, co dělat. Jak dál? Jak mám žít, když nemám nic, co by mi dávalo smysl?

Jak mám vstát z postele, když jediné, co chci, je zůstat ležet, zavřít oči a vrátit se k těm dnům, kdy jsme byli spolu? Musím žít dál. Ale jak?

Pohlazení vzpomínek

První týdny byly jako sen. Někdy si nejsem jistá, zda jsem je vůbec prožila. Jen šedý stín. Vstala jsem, oblékla se, udělala si snídani, ale to všechno bylo jen na autopilota. Neexistovalo nic, co by mě jakkoliv naplňovalo.

Když jsem otevřela oči, věděla jsem, že Marek tu už není, přesto jsem stále hledala jeho stopy v našem domě. Vždycky jsem věděla, kam si dal své klíče, jak si večer sundával boty, jak si stěžoval na únavu.

Všechny ty maličkosti, které tvořily náš život, byly najednou prázdné a tiché. Nedokázala jsem je už vnímat. A přitom, právě tyto drobnosti byly tím, co mi tak chybělo.

Nikoho jsem nechtěla vidět

Zpočátku jsem se uzavřela do sebe. S přáteli jsme se setkávali jen minimálně. V jejich očích jsem viděla soucit, ale ten mě jen více utvrzoval v tom, že jsem ztracená. „Čas vše zahojí,“ říkali, ale já jsem nevěřila.

Jak může čas vyléčit ztrátu, která se mi zdála nenahraditelná? Večer jsem často sedávala v tichu, vzpomínala na naše společné chvíle, kdy Marek seděl u stolu a já mu povídala o všem, co se mi stalo během dne.

On mě poslouchal, nikdy neodmítal, i když věděl, že moje povídání někdy postrádalo smysl. Ale vždycky mi říkal, že je rád, že mě má, že jsem jeho opora.

A teď, když jsem seděla sama, mi chyběla ta jeho podpora. Chyběl mi klid, který mi dával, když jsem ho potřebovala. Prázdnota byla příliš velká.

Chvíle ticha a samoty

V té tichosti jsem začala objevovat novou, nechtěnou pravdu. Když mi Marek zemřel, nezůstal jen prázdný prostor v mém srdci. Zůstala jsem i v prostoru, který jsme si společně vytvořili, a bylo těžké se s tím vyrovnat. Dny se mi zdály neúplné, zbytečné.

Jak jsem měla najít smysl v každodenní rutině, když jsem už nevěděla, pro koho to všechno dělám. Jednou mě napadlo, že bych mohla začít něco dělat, někam chodit. Tak jsem se rozhodla jít na procházku do parku, který jsme s Markem často navštěvovali.

Vzala jsem si kabát a pomalu vyšla. Cestou jsem si vzpomněla na jeden z našich oblíbených okamžiků. Když jsme si vždy sedli na lavičku a pozorovali, jak se pomalu stmívá. Vzduch byl chladný, ale přesto jsem se rozhodla zůstat. Srdce mi bilo rychleji, ale cítila jsem, že potřebuji nějaký krok vpřed.

Musím víc věřit

A tehdy jsem si poprvé po dlouhé době uvědomila, že ne všechno je ztraceno. Možná jsem ještě nenašla smysl, ale svět kolem mě měl stále nějaký rytmus.

A já jsem si vzpomněla na to, jak jsme s Markem vždy věřili, že každý den může přinést nové možnosti a příležitosti. I když to v tuto chvíli nešlo snadno, něco uvnitř mě začalo věřit, že život pokračuje.

Postupně jsem začala hledat nové způsoby, jak naplnit každý den. Začala jsem více chodit na procházky, přihlásila jsem se na kurz malování, který jsem vždy chtěla vyzkoušet, ale nikdy nebyl čas.

A postupně jsem si začala uvědomovat, že život, i bez Marka, má své hodnoty. Každý den mi přinášel něco nového. Možná ne stejného, jako když jsem byla s ním, ale něco, co mi pomáhalo vyjít z té temnoty.

Stále jsem vzpomínala na Marka, ale už to nebyla jen bolest, ale i vděčnost za to, co jsme spolu prožili.

Musím zkrátka jít dál

I když jsem si stále kladla otázku, jak žít bez něj, už jsem cítila, že odpověď přichází. Žít dál. Srdce si udržuje místo pro vzpomínky, ale zároveň se učí nechat si prostor pro nové zážitky. Můj život bez Marka je stále smutný, ale už ne tak prázdný.

Vím, že to největší štěstí jsem si už odžila, ale stále se mohu ještě radovat z maličkostí.

Alena P. (70), Písek

Související články
3 minuty čtení
Když se mi narodil první syn Martin, měla jsem pocit, že mi život konečně začíná dávat smysl. Ten se však ztratil, když přišlo tolik tragédií. Martin byl zdravý a nádherný. Pamatuji si, jak jsem ho poprvé držela v náručí a měla pocit, že už nemůžu být šťastnější. S manželem jsme tehdy plánovali budoucnost, mluvili o domě, zahradě a dalších dětech. Byli jsme obyčejná rodina, která chtěla žít nor
3 minuty čtení
Vždycky jsem si myslela, že my ženy držíme spolu, protože rozumíme nuancím života, které muži nikdy nedokážou pochopit. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že kamarádce může člověk bezmezně důvěřovat. S Alenou jsme se znaly už od gymnázia. Prošly jsme spolu prvními láskami, porody, krizemi v manželství i odchodem dětí z domova. Říkala jsem jí úplně všechno. Byla to moje vrba, moje druhé
3 minuty čtení
Můj manžel byl skoro anděl, všechny kamarádky mi ho záviděly, žádná totiž tak hodného a laskavého muže neměla. Škoda, že jsem byla taková nevděčnice. Odpustit bývá těžké, někdy tak těžké, že skoro nemožné. Bývá to však obrovská úleva, která je odměnou za odpuštění. Odpustíte-li, upřímně a celým srdcem, nikoli jen tak naoko, přestanete se užírat a drásat. Někdy to však trvá roky, ne-li desetilet
5 minut čtení
Tolik let jsem to tajila. Ale odhodlala jsem se. Vnímám, že nemám tolik času. Musím říct pravdu mé rodině. Dětem, že mají sourozence. Třeba ho najdeme. Vzpomínky jsou krásné, ale také kruté. Ty mé se v hlavě neustále ozývají. Proudí hlavou jako auta na silnici. Proč to přirovnání? Tehdy jsem je totiž pozorovala, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá, měla jsem v hlavě
3 minuty čtení
Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví... Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale b
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Růže hnojte včas a přiměřeně
epochalnisvet.cz
Růže hnojte včas a přiměřeně
Růže patří k nejčastějším, ale také nejkrásnějším okrasným rostlinám v našich zahradách. Aby to tak bylo i v té vaší, je potřeba dodat jim živiny. Ideálně právě teď. Růže většinou nepřesazujeme, proto je potřeba dodat jim do půdy potřebné živiny. Na jaře je ideální čas ještě před kvetením. Nejlépe v dubnu. Kvalitním hnojivem nejen zajistíte, že květy
Zase jdu k oltáři se stejným mužem
skutecnepribehy.cz
Zase jdu k oltáři se stejným mužem
S mým prvním mužem Viktorem jsme se brali na konci sedmdesátých let. Byl vysoký a vtipný, k tomu mě vroucně miloval, stejně jako já jeho. Myslela jsem, že je to navěky. Měli jsme spolu dvě děti, malý domek po rodičích na kraji města a zahradu plnou mých milovaných růží. Lásce k nim mě naučila má babička a já jsem v její tradici
Je to jasné? V dresu Kuchařová ukázala oblé bříško!
nasehvezdy.cz
Je to jasné? V dresu Kuchařová ukázala oblé bříško!
Těhotenství potvrzeno? Už nějaký ten pátek se spekuluje, zda bývalá Miss World Taťána Kuchařová (38) nečeká se svým novým partnerem miminko. Jméno svého vyvoleného sice stále úzkostlivě tají, ale mez
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Zůstávali Rooseveltovi manželi jen naoko?
historyplus.cz
Zůstávali Rooseveltovi manželi jen naoko?
„Chci se rozvést!“ rozohní se jindy tichá a distingovaná Eleanor Rooseveltová. Překvapenému manželovi zamává před obličejem milostnými dopisy. Franklin se zakoktá a pak sklopí zrak. Nezapírá. Slíbí ale, že se svou mladičkou milenkou už se více nesetká. Mladičká Lucy Mercerová (1891–1948) umí zaujmout. „Líbíte se mi, máte vzdělání i dobrou výchovu,“ usměje se na ni
Gympie-gympie: Rostlina, která pálí jako kyselina
21stoleti.cz
Gympie-gympie: Rostlina, která pálí jako kyselina
Výlet do australské přírody může na věci neznalého turistu působit jako idyla: Žádné velké šelmy, možná jen pozor na hady. Jenže také na jedovaté pavouky a štíry a co už tuší málokdo, i na nenápadný k
Nezkrotná Sicílie
nejsemsama.cz
Nezkrotná Sicílie
Je to nejen slavná kolébka italské mafie, ale podle legend také sídlo mnoha řeckých bohů. Sopka Etna zde velkoryse a klidně hledí na svůj kraj a okolní ostrůvky vybízejí k návštěvě. Moře tu je teplé, pláže krásné. Je to dost svérázný ostrov, který se Itálii moc nepodobá. Najdete tu mnoho nejrůznějších vlivů, včetně Orientu. Sicílie byla totiž kdysi
Garou, legendární muzikálový Quasimodo a ikona francouzského šansonu, již brzy vystoupí
iluxus.cz
Garou, legendární muzikálový Quasimodo a ikona francouzského šansonu, již brzy vystoupí
Kanadský zpěvák GAROU, známý jako slavný Quasimodo v muzikálu Notre-Dame de Paris (Zvoník u Matky Boží), vystoupí v rámci unikátní evropské tour „The Best Of“ v Praze! A to na jediném koncertě, který
Kontroverzní Letizia Španělská: No tak kradeš. A co?
epochaplus.cz
Kontroverzní Letizia Španělská: No tak kradeš. A co?
Newyorské Ground zero, místo, kde ještě před dvěma dny stála dvojčata. 13. září 2001 mohou diváci kanálů CNN a Canal+ sledovat Letiziy Ortiz Rocasolanovou (*1972) s čerstvým zpravodajstvím přímo z místa teroristických útoků. Referovat ale bude i z Afghánistánu a také z Galicie v severním Španělsku, od ekologické katastrofy po potopení ropného tankeru Prestige roku
Byl Leonardo da Vinci členem tajného spolku a věřil v převtělení?
enigmaplus.cz
Byl Leonardo da Vinci členem tajného spolku a věřil v převtělení?
Školní třída ve Vinci je nacpaná k prasknutí. Všichni pečlivě naslouchají učiteli vysvětlujícímu složité matematické vzorce. Jen jeden z nich je duchem nepřítomný. Mladý Leonardo da Vinci kouká z okna
Crostini s pošírovaným vejcem
tisicereceptu.cz
Crostini s pošírovaným vejcem
Tento delikátní italský předkrm není náročný na čas ani na přípravu, a navíc můžete při finální přípravě popustit uzdu fantazii a chutím Ingredience 2 balení grilovacího sýra Rougette nebo varia
Poprvé v Česku: DIANA ROSS – IN MOTION TOUR
epochanacestach.cz
Poprvé v Česku: DIANA ROSS – IN MOTION TOUR
Americká zpěvačka Diana Ross patří mezi nejzářivější ikony světové hudby. Její hlas i charisma formovaly celé generace posluchačů. Proslavila se již v 60. letech jako ústřední hvězda legendární skupiny The Supremes a její sólová kariéra ji katapultovala mezi absolutní elitu amerického soulu, popu i disca. Na pódiu dodnes okouzluje elegancí, energií a nestárnoucími hity. Konečně