Byl jeden z těch dnů, který nás dokáže přesvědčit o tom, že les je lék na nervy. Najednou se ale všechno změnilo. Stromy úpěly a prosily.
Slunce příjemně hřálo a jaro už bylo cítit ve vzduchu. Příroda se probouzela k životu. Za domem máme zahradu a hned za ní je les, který jsem v mládí ráda malovala. Vždycky jsem si sedla na zahradu, vzala si stojan a plátno a malovala. Hlavně krajinky. Žádné velké umění to nebylo, mně to ale dělalo dobře na duši.
Léčil mě
Právě ten les patřil mezi místa, o kterých se mi v noci nejčastěji zdálo. Byl v mém snu plný víl, skřítků a dalších pohádkových bytostí.
Dokonce jsem o něm jednou napsala pohádku, kterou vyvěsili na nástěnce našeho národního výboru jako povedený počin žákyně místní základní školy.
I v dospělosti jsem k tomu lesu měla pozitivní vztah, a to nejen díky tomu, že jsem v něm vždycky našla houby na smaženici, ale také tam rostly borůvky, maliny a ostružiny. Když jsem se rozváděla s prvním mužem, strávila jsem v lesíku hodně času, léčil mě. Cítila jsem, jak mi stromy zpívají nějakou mantru, která mě utěšovala.
Kouzelná óda
Tak tomu bylo i to jaro, o němž píšu. Slibovalo krásné zážitky uprostřed přírody, novou energii po dlouhé zimě a první kopřivy, které jsou ze všech nejléčivější.
Přijela jsem k babičce na víkend už v pátek odpoledne, pomohla jí naštípat dříví a nanosila je do kuchyně. Babička mě za to čekala se svým skvělým štrúdlem, který jsem nikdy nedokázala odmítnout. Byl prostě nejlepší!
Hned druhý den ráno jsem vyrazila do lesa, na svá známá místečka, kde se dalo čekat už nějaké to překvapení v podobě jarních hub. Těšila jsem se, jak posedím na kameni u potůčku a obejmu svůj nejoblíbenější strom.
Pak se ponořím do meditace a budu naslouchat tomu, jak nádherně koruny stromů prozpěvují. Byl to vždycky hotový koncert, óda na radost z toho, že je pryč zima a začíná nový život.
Už jsem seděla u svého vyvoleného kmene, objala ho rukou jako nejmilejšího přítele, a zaposlouchala se… Jenže se stalo něco, co jsem nečekala a co mě vyděsilo.
Když se mi konečně povedlo se naladit tak, že jsem začala vnímat ten křehký a téměř nevnímatelný zvuk, uslyšela jsem najednou něco strašného. Byl to křik, volání o pomoc! Vyskočila jsem, jako by mě bodlo šídlo. Co se to děje? Točila jsem se dokola a snažila se proniknout zrakem mezi stromy.
Pomoc přišla
Pak jsem se rozběhla hlouběji do lesa, jako by mě tam táhlo něco neviditelného. A pak jsem to spatřila. Ohniště, které nebylo uhašené. Od ohně už chytlo první křoví a od něho to bude pak strom, co stál hned u něho. Les bude hořet!
Nejdříve jsem se snažila hasit, ale rychle mi došlo, že tohle já sama nezvládnu. Běžela jsem tedy domů, abych zavolala hasiče. Naštěstí přijeli rychle, a škody tudíž nebyly velké. Žádný strom neumřel. To ale jen díky tomu, že les volal o pomoc − a já to slyšela!
Marcela (59), Žatec