V lesoparku jsem při běhání vídala pod jedním stromem zmateného muže. Když jsem ho oslovila, začal mě pronásledovat.

Když jsem se během vysoké přestěhovala na okraj města k tetě, začala jsem chodit pravidelně běhat do parku. Bylo tam hodně lidí, takže se nebylo čeho bát. Až na muže, který stál denně pod stromem a tvářil se naprosto šíleně.

Každý den stál pod stromem

Běhání je moje vášeň a denní odpočinek mezi učením. Teta trvala na tom, abych neběhala za tmy. Chodila jsem kolem šesté večer, takže jsem potkávala hodně lidí a nikdy jsem se nebála.

Snažím se okolí při běhu moc nevnímat, ale všimla jsem si jednoho muže, který nevenčil psa ani neběhal. Přitom byl každý den pod stejným stromem a v očích měl zoufalý výraz.

Zavolala jsem na něj

První dny jsem si myslela, že třeba něco ztratil. Rozhlížel se kolem sebe a díval se i nahoru do koruny stromu. Jenže kdyby hledal nějakou věc, nebo třeba psa, asi by to nedělal denně. Ledaže by to byl blázen, což by vysvětlovalo jeho nepříčetný výraz.

Jednou jsem byla v dobrém rozmaru a chtěla jsem zjistit víc. Zavolala jsem na něj, jestli s něčím nepotřebuje pomoci. Škubl sebou a vyjeveně se na mě podíval. Nikdo jiný si ho nevšímal, jen já. Asi ho to rozhodilo.

Jenomže od té doby za mnou začal chodit a objevoval se i na dalších místech. Nadávala jsem si, že jsem na sebe upozornila. Teď abych kvůli němu hledala jiné místo na běhání.

Pak jsem ho nějakou dobu nepotkala a myslela jsem si, že to sledování byl jen můj paranoidní pocit.

Stál přímo přede mnou

Jednou jsem šla výjimečně běhat večer před setměním, dříve jsem to nestihla. Nebyla jsem sama, vzala jsem spolužačku, která ale na běhání moc nebyla. Pořád jsem na ni musela čekat, až se mi úplně ztratila. Bylo už šero, a když jsem se ohlédla, stál přede mnou.

Oči měl propadlé a z pusy mu visel černý jazyk. Začala jsem křičet tak, že se z okolí seběhli všichni pejskaři, běžci i moje kamarádka. „Asi se mi jen něco zdálo,“ blekotala jsem. Nechtěla jsem ze sebe dělat blázna, protože už jsem věděla, že mám vidiny. Ten muž totiž okamžitě zmizel, nemohl být skutečný.

Nešťastná duše

Vyprávěla jsem to pak tetě a ta se úplně vyděsila. Prý se na tom místě před lety někdo oběsil. Zřejmě jsem vídala jeho ducha. Teta od sousedky zjistila, který strom to byl. Odpovídal přesně tomu, pod nímž jsem onoho muže vídala.

Teta navrhla, že bychom tam měly zajít a zapálit svíčku. Tu noc bylo výročí jeho smrti, jak jsme se dozvěděly od sousedky.

„Vídání duchů máme v rodině, na to si zvykej. Ale neměla jsi ho oslovovat, teď mu půjdeme popřát klid a pak si ho nevšímej. Doufejme, že tě nechá na pokoji,“ prohlásila teta. A přesně to se stalo. Zapálily jsme svíčku, řekly pár slov a od té noci už byl klid.

Tereza H. (51), Kladno