Pamatuji si to jako dnes. Táhlo mi na třicet a v blízkosti žádný muž. Tak jsem se z menšího městečka odstěhovala do velkoměsta. Abych našla štěstí. Přišla jsem spíš k neštěstí.
Když jsem se tehdy ocitla v Praze, měnila jsem práce, prostředí kolem sebe, tedy i lidi. V jedné společnosti mne nepřehlédl místní šprýmař. Muž staršího věku. Se ženami mluvil jako největší seladon, ačkoli pohledný moc nebyl.
Moc se vychloubal, ale byla s ním legrace a v podstatě ho každý bral. I já jsem s ním časem laškovala. Spíš mne ale bavil jeho humor, pro život jsem nehledala staršího muže, který by mne zajistil. Přiznám se, dala jsem hodně na vzhled. A naopak jsem nedbala rady jiných.
Co tu, milé děvče, děláš?
Když jsme si s tímto vtipálkem jednou takhle povídali v kuchyňce, tak se mne ptal, proč jsem odešla z východních Čech do Prahy. A já nic nezastírala, řekla jsem čirou pravdu. „Přijela jsem se sem vdát.“ „Ježíííš!“ spráskl ruce. Slyšel to už mnohokrát.
Nicméně jsme si povídali dál a on mi začal radit, jakého chlapa si musím vybrat. „Rozhodně ne nějakýho hezouna, víš. Ne někoho, jako je Ondra od nás. Znáš ho?“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne.
„Tak tě od něj budu držet dál,“ pasoval se do role mého pražského otce. Zpočátku mi jeho rady přišly logické. Jenže pak jsem ztratila hlavu i srdce.
Neuchránil mě před tím hezounkem
Přišel firemní večírek a já se měla seznámit i s jinými kolegy. Logicky jsem nejprve seděla v hloučku blízkých z kanceláře. Ale znáte to. Jeden přivedl kolegu z jiné kanceláře, protože se znají už roky.
A tak postupně jsem se seznámila i s jedním hodně pohledným chlapcem. Viděla jsem, jak s ním každá chce mluvit, tančit. O to větší to pro mne byla výzva, abych jeho pozornost upoutala. „Ježíííš!“ slyšela jsem za svými zády.
Onen šprýmař opět spráskl ruce, čímž mě vyrušil z příjemné konverzace s tím mladíkem. Už tušíte? Ano, byl to ten hezounek Ondra.
Tajili jsme náš vztah
Nikomu jsme o vztahu neřekli, ale… Nápadné bylo, když jsme se vytratili na oběd ve stejný čas, byť jsme neodcházeli spolu. Časem nás někdo potkal. A všichni tušili. No, užila jsem si. Hlavně kolegyně si mě podaly.
I ty vdané, s dětmi, které mě paradoxně odsuzovaly za to, že trávím čas s kolegou. Nezmínila jsem ještě něco. Ondra byl zadaný. Ale já se zamilovala a byla jsem si jistá, že je to ten pravý. Vůbec jsem nedbala na to, co tomu řekne okolí.
Měla jsem jasný cíl a myslela jsem si, že mám právo být šťastná. Což jsem v prvních měsících byla.
Bylo to strašně rychlé
Za tři měsíce jsem zjistila, že jsem těhotná. Najednou to všechno vzalo rychlý spád. Ondra se rozešel, já musela odejít z práce, protože mé těhotenství bylo rizikové. Tehdy jsem ale poprvé znejistěla. Ondra nebyl úplně empatický.
A já zapochybovala, jestli máme být spolu. Navíc jsem potratila. A říkala jsem si, co dál… Máme spolu být? Když on byl tak hezký a já měla pocit, že jsem vyhrála nade všemi.
Všechno bylo úžasné, ale jen zvenčí
Nechtěla jsem se ho vzdát, a tak jsem otěhotněla podruhé. Narodila se nám Karolínka. Začala jsem se přátelit s jinými lidmi, těmi, kteří už měli rodiny. Ani mi nechyběli ti bezdětní, necítila jsem se odtržená od ostatních. Domů jsem jezdila sporadicky.
Jenže idylka trvala půl roku, pak to začalo skřípat. S Ondrou jsme začali mít neshody. Ohledně bydlení, peněz, každý měl jiný názor. Začali jsme se čím dál víc hádat. Nikdo to ale netušil.
Začal mne také podvádět
Časem jsem se přestala stýkat se všemi. Nechtěla jsem, protože jsem si myslela, že každý pozná, jak jsem smutná. A jak jsem byla sama, měla jsem čas na přemýšlení. A měla jsem pocit, že se situace opakuje.
Že jak Ondra podváděl svoji tehdejší přítelkyni se mnou, tak měl nějakou bokovku. Necelé dva roky po svatbě jsme se s Ondrou rozešli. Co bylo tím impulzem? Ondra si pořídil malého Ondru. S kolegyní z práce. A nikdo mi to neřekl! Tolik lidí mne tam znalo. Nikdo mne neupozornil.
Rodiče rozchod ničil. Fatálně!
Pocházela jsem z dobře situované rodiny, Ondra z chudší. Dělili jsme si společný byt. On neměl na to, aby mě vyplatil, tak to nechal na mně. Pomohli mi rodiče. Hlavně tatínek. Ten nemohl Ondrovi odpustit, jak zradil mne, jeho holčičku.
Pokaždé, když se viděli, tak se hádali. Až jednoho dne tatínek dostal infarkt. A zemřel. Už mne snad ani tak nemrzela nevěra, ale že Ondra způsobil smrt mého otce, za to jsem ho nenáviděla.
Začali jsme se hádat o dceru, on chtěl střídavou péči, přitom na ni ani pravidelně neplatil. Nejhorší konec vztahu, který jsem si nikdy nemohla ani představit. Nevěděla jsem, že se může něco takového stát.
Totálně se mi zhroutil celý svět
Vždyť jsme si rozuměli. Milovali jsme se. A máme spolu dítě! Jak to, že najednou nemůžeme ani najít společnou řeč? Jak si můžeme dělat takové věci? Takové myšlenky se mi honily hlavou. Musela jsem udělat radikální řez ve svém životě. Zase.
Štěstí jsem v Praze tedy nenašla. Opustila jsem náš vysněný byt, který jsem s láskou vyzdobila, zařídila. Viděla jsem v něm naši budoucnost, ale až moc silně mi připomínal můj vztah s Ondrou. A také to, že nám na něj přispěl můj táta. Ten už nebyl.
I teď, po letech, se mi hrnou slzy do očí, jak ho to zničilo. A navíc, tehdy ze všech těch přátel se mi ozvali jediní! Jen jedni mi napsali, že vědí, co se mezi mnou a Ondrou stalo, a že kdybych něco potřebovala, mohu se na ně obrátit.
Nevím, jestli to bylo tím, že mne mohl pomluvit, jestli ostatní na mě jen zapomněli. Najednou jsem cítila velké prázdno. Nevěděla jsem, jestli budu mít sílu na nový život.
Stydím se, ale chvílemi jsem litovala, že mám dceru, která mne s Ondrou spojuje. To je ale tak jediné. Nebavíme se dodnes. Vůbec.
Už jsem štěstí nenašla
Chtěla jsem nový vztah. Snažila jsem se. Ale mé pokusy navázat partnerství končily skoro katastrofou. Z každého chlapa se vyklubal buď někdo s psychickými problémy, nebo nevěrník. Říkala jsem si, že jsem snad prokletá. Že takové typy přitahuju. Přitom jsem chtěla jen kousek štěstí.
Blanka J. (61), Trutnov